Deska týdne: Miguel mezi sexem a politikou

Mexicko-americký hudebník Miguel definoval před šesti lety se svým albem Kaleidoscope Dream novou škatulku alternativního R&B. Podobně jako třeba Frank Ocean vpustil do tradičního žánru vlivy bělošského indie rocku a psychedelie a stvořil nový hybrid. Právě psychedelické prvky nakonec v jeho tvorbě nabraly nejvýraznější obrysy, na minulém albu Wildheart jako kdyby se chtěl zařadit po bok výrazných postav černého acid rocku, jako byli Jimi Hendrix, Prince či Lenny Kravitz, který se na desce také objevil. Novinka War & Leisure je stylově rozmáchlejší – najdeme zde vlivy trapu (Sky Walker, Criminal), šťavnatého funku (Told You So), ale zazní zde i latinou ovlivněný duet Caramelo Duro, v němž hostuje kolumbijská zpěvačka Kali Uchis. Miguel tady dokonce poprvé ve své kariéře zpívá španělsky.

Zatímco jeho žánrový souputník Frank Ocean se posouvá spíše směrem k abstraktnějším kompozicím, z Miguela postupně roste popový hitmaker. Dokazuje to i úspěch prvního singlu – zkouřenecké hymny Sky Walker, která se od listopadu nenápadně posouvá americkým žebříčkem a už teď je z ní jeho největší hit od průlomového Adorn z roku 2012. Told You So, Banana Clip nebo Pineapple Sky by mohly mít podobný osud. Posledně jmenovaná pocta Princeovi („Can we look up, look up, baby / There’s pineapple purple skies“) končí refrén pozitivním veršem „Slibuju, že všechno bude nakonec v pohodě“ a naznačuje politický podtón desky.

Miguel není imunní vůči politickému marasmu. City of Angels je apokalyptická vize, v níž se LA kácí k zemi, a závěrečná Now je rovnou otevřenou kritikou nového amerického prezidenta, kterému vzkazuje: „Můžeš stavět vysoký a široký zdi, ale to nezmění nic na tom, jací jsme uvnitř.“ Politicky motivované skladby ale vlastně nakonec působí trochu jako nutný přívěšek desky, která je jinak veskrze pozitivní a optimistická. Jako kdyby současná politická situace jen občas pronikla do Miguelovy drogové bubliny.

Novinkou na Miguelových deskách jsou také četné rapové hostovačky, které ale působí poněkud zbytečně. Jestli měli Rick Ross nebo Travis Scott za úkol přiblížit Miguela hitparádám, pak se jim to úplně nedaří a při nadbíhání žebříčkům ztrácí Miguel kouzlo své výstřednosti. Ne snad, že by se na War & Leisure stával vyloženě tuctovým interpretem středního proudu, ale jednomu se může zastesknout po experimentech z počátku jeho kariéry, kdy se neohroženě vrhal do dosud neslýchaných žánrových hybridů.

Miguel – War & Leisure (Interscope, 2017)
Hodnocení: 70 %