DESKA TÝDNE: Nebudu dělat novou desku jen proto, že to chcete! Tame Impala se po pěti letech vrací s The Slow Rush

Kevin Parker – Tame Impala
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kevin Parker – Tame Impala

Deset let od debutové nahrávky Innerspeaker přichází Australan Kevin Parker, stojící za projektem Tame Impala, se čtvrtým albem The Slow Rush. Od poslední Currents uplynulo dlouhých pět let. Parker si zatím dal od vlastní tvorby pauzu, zpracovával překvapivě nastalou slávu a dařilo se mu spolupracovat, s kým se dalo. A je to znát i na The Slow Rush.

Západoaustralský Perth je tak trochu izolován od jiných australských kulturních center, v nichž se rodí živoucí alternativní scény – leží totiž na opačné straně silného trojlístku Sydney, Adelaide, Canberra. V minulosti na tuto místní geografickou odloučenost naráželo více hudebníků. S všudypřítomným internetem se kilometrová vzdálenost v rámci šíření hudby sice maže, pro ranou tvorbu Tame Impala je však určitá izolace a osamělost dobrým symbolem. Kevin Parker, nadšenec do muziky a nástrojů, samotář zavřený v garáži, který se svou hudbou vyrovnával se složitým vztahem k otci i s vnitřním odloučením od lidí, vymýšlel skladby plně inspirované psychedelií 60. let. Se zhuleneckými repeticemi, jak v riffech, tak v textech, naplnil posluchačskou poptávku z počátku dekády po retru i eskapismu z temnoty všedních dní poznamenaných doznívající ekonomickou krizí.

Nezúčastněné útěkářství a jakési podvědomé „uvidíme, co se stane, nechme to být“ se objevuje i na čtvrté řadové desce The Slow Rush, která přichází přesně deset let po Parkerově debutu. Za tu dobu se toho samozřejmě mnoho změnilo, změnil se svět i samotný Parker a jeho přístup k tvorbě a zvuku. Hvězdné spolupráce, které přinesl možná až nebývalý úspěch Currents, s Kanyem Westem, Lady Gagou či Travisem Scottem ukázaly jiné postupy v samotné tvorbě. Okusil, jak vypadá práce pod obrovským vnějším tlakem, jakému je vystavena právě Lady Gaga, ale nahlédl i do producentských postupů v hip hopu. V nastoupené cestě desky Currents, která ze sebe začala pomalu, ale jistě odloupávat psych- a spacerockový nános a otevřela se svými melodiemi tanečnímu parketu, The Slow Rush nadále pokračuje.

Tame Impala se nedá upřít jistá hudební a skladatelská genialita. Hračičkovství a především perfekcionismus dohnaný ad absurdum zajišťují, že i na desce, která se ještě více odevzdává danceflooru, najdeme momenty, kterým se z technického hlediska nedá mnoho vytknout. Piano a kytarové melodie se utápí v čistém housu, boombapových bicích a nekonečných psychedelických repeticích s krásným kosmickým soundem.

V textech se toho na The Slow Rush ale zas až tak moc neděje. Byť Parker patří k těm introvertním písničkářům, kteří bývají jedni z nejupřímnějších, moc nového nám toho neřekne. Vyrovnává se se slávou (One More Hour) nebo postupným stárnutím, jinak vlastně ale chybí hrot, třecí plocha, vnitřní konflikt. Parker hovoří o tom, že jsou tyto věci těžké, ale co už. Emočně vypjaté chvíle přichází pouze v momentech, kdy zmiňuje nedávnou smrt svého otce, což vrcholí v doopravdy dojemné a zároveň civilní Posthumous Forgiveness.

The Slow Rush není vysloveně špatná deska. Dále nám však ukazuje korporátní povahu Parkerovy psychedelie. Bez nebezpečí a transcendentálních zážitků, aseptickou, pozbývající tělesných tekutin. Příjemná a bezpochyby kvalitní věc, která může stejně dobře hrát jako pozadí k youtubovém videu o mindfulness nebo v jakékoliv kavárně napříč celou Českou republikou.

Jaké jsou slabé a naopak silné stránky alba The Slow Rush? O čem vypráví texty Kevina Parkera? Proč se vydání nového alba skoro o rok posunulo? A je deska přehnaně dlouhá? Poslechněte si celý příspěvek o Desce týdne!

Tame Impala The Slow Rush (Interscope Records, 2020)