DESKA TÝDNE: Opravdu víc hlav víc ví? Jesse Kanda nás provádí zákruty debutového alba Labyrinth

Doon Kanda - Labyrinth
Doon Kanda - Labyrinth

Tvorbu Jesseho Kandy bude znát každý, kdo si za posledních pár let otevřel internet a zároveň se zajímá o dění v současné elektronické hudbě. Kanadský producent původem z Japonska je totiž především známý pro své vizuální spolupráce – ať už se jedná o obal LP1 zpěvačky a tanečnice FKA twigs, klip pro Björk, nebo jeho tandem s Arcou. Po dvou EP mu nyní na osvědčené značce Hyperdub vychází debutové album Labyrinth.

Při vstupu do barokní kaple Božího těla v areálu bývalého jezuitského konviktu v Olomouci se do nosu vtírá lehká vůně vonných tyčinek. Na oltářích i v koutech kaple stojí odřezané PET lahve všech možných barev s květinami. Ve výšce jsou zavěšeny a nasvíceny obrazy zachycující stvoření, kterými Jesse Kanda zabydluje svůj svět – Arcovy mutanty či obal jeho posledního EP Luna. Zatímco se objevuje a opět mizí signifikantní waltzový motiv, který se opakuje i na debutu, procházíme světem, který celý vytvořil a očividně v něm touží žít sám Doon Kanda. Bizarní kombinace prostoru a rekvizit i kýčovité detaily působí ovšem úplně přirozeně. Jsme na návštěvě někde, kam se jen tak nedostaneme. Virtuální realita počítačové hry prožívaná živě.

Vystoupení Jesseho Kandy aka Doon Kanda na loňském PAFu pomohlo zhmotnit představu o paralelních realitách vizuálního umělce a v posledních letech i producenta. Jesse Kanda je totiž tvůrcem komplexních snových krajin, mytických světů, ve kterých žijí nestvůry s vyhřezlými vnitřnostmi obmotanými kolem těl i s končetinami náhodně rašícími z jiných částí těla. Kanda neustále sní a vytváří surrealistická prostředí, která v posledních dvou letech konečně dostala i soundtrack od svého vlastního tvůrce. Tak vlastně působí i celá nahrávka Labyrinth.

 

Kanda přiznává, že v jeho pojetí světa, potažmo krásy se nejvíce odrazilo vyrůstání v Japonsku a bezprostřední vliv mangy a animé, sám doufá, že je jakousi mladou větvičkou v rámci linie tvůrců, jako je například Hajao Mijazaki, jak uvedl v rozhovoru pro magazín Dazed&Confused. Kandova vizualita hledající krásu i v hromadě vnitřností a tělních tekutin strážených antropomorfním motýlem je uplatnitelná i v hudbě. Zlověstné beaty i strašidelné, táhlé motivy střídají půvabné melodie a všeobjímající waltz, který vítá už v úvodní skladbě Polycephaly (výraz pro stav, kdy má nějaké stvoření více hlav). Kanda rozevírá stanovou plachtu pokřiveného cirkusu, za kterým se ukrývá bludiště – labyrint, jehož zákruty i náměstíčka nejsou vždy na první pohled bezpečná. Je v tom spíš ale dětská hravost a pohádkové tajemství než reálná hrozba.

 

Labyrinth je koncem i začátkem cesty – a především finálním ozvučením světa, který na síti i mimo ni jeden z nejzajímavějších současných umělců, který nechodí do galerií, vytváří a zve do něj každého, kdo je nakloněn k jeho poznávání. Nevadí, že Labyrinth působí trochu neuceleně a neukončeně, samotná procházka bludištěm totiž často vyvolává pocit, že nám něco zásadního neustále uniká. Jesse Kanda totiž zvládá nejen zaplňovat prostor, ale i vytvářet napětí pomocí ticha, chybiček a všemožných glitchů.  

Jaký je svět Jesseho Kandy a podařilo se mu ho na nahrávce Labyrinth dostatečně „ozvučit“? Kdo je jeho inspirací ve výtvarném světě? A v čem tkví půvaby jeho debutové, třináctipísňové nahrávky? Poslechněte si celou recenzi na naši desku týdne!

Doon Kanda - Labyrinth (2019, Hyperdub)