Deska týdne: Oslava čtvrtstoletí Low v hlukově temných konturách

Low
Low

25 let fungování se dá slavit různým způsobem. Málokdo by se rozhodl jít do jubilejního roku tak radikálně jako Low. Ti totiž předložili posluchačům dárek v podobě výrazně experimentální desky Double Negative. Experimenty, na kterých má výrazný podíl i producent BJ Burton, nejsou ovšem sobeckou manýrou, ale konceptem, který i na dvanáctém albu dokáže hudbu Američanů představit v nečekaném, originálním světle.

Jako zanícený milovník formátu CD nosiče jsem prožil první poslechy nové desky Low na opakované cestě od místa poslechu k přehrávači a zase nazpátek. Po vlně click’n’cut umělců přelomu milénia se na scéně znovu zjevil někdo, koho nedokonalosti digitálního přenosu rajcují takovým způsobem, že je obtiskuje do nových písniček. Na mysli mám producenta BJ Burtona, který nejdříve zmutoval původně písničkářský převlek Justina Vernona alias Bon Ivera do podoby hybridního písničkáře z dystopické budoucnosti na albu 22, A Million, aby v letošním roce podobné kouzlo provedl s Low.

Low – Double Negative

Nejprve si osahal terén na předchozí řadovce Ones and Sixes (nahrávala se právě ve studiích Justina Vernona), aby mnohem výrazněji promluvil do lyrického rukopisu Low na právě vydávané novince Double Negative. Právě zvuk slabého nebo špatně seřízeného laserového paprsku, který nepříjemným způsobem zkresluje reprodukovanou nahrávku CDčka, zná téměř každý dlouholetý CDčkář. Přesně takovým hlukovým atakem začíná celé album, kdy se do industriálně chrčivé stěny pomalu zakusuje typicky zasněné písničkářství Low. Tu výrazněji, tu naopak pouze jako dokreslení ambientního drone základu, na kterém je postaven především střed celé nahrávky.

Není jednoduché dnes fungovat jako muzikant/intelektuál na rurálním venkově rodné Minnesoty. Duluth, středisko Minnesoty, sice není pravé ohnisko amerického konzervatismu, přesto rozdělená společnost činí každodenní fungování, které se ještě před lety jevilo jako idylické, intelektuálům typu Low „dvojitě složité“. Možná z toho důvodu Alan Sparhawk s Mimi Parker na nové desce často šetří slovy a nechávají povídat samotnou muziku. Schválně nedokonalou, často postavenou na kontrastu melodických vokálů versus klaustrofobní, zmutované elektroniky. Jako by současné sociální zdi zamazaly výhledy z našich pozorovatelen do širokého okolí. Často se tak musíme spokojit s výhledy částečně zakrytými nebo výrazně zkreslenými. Na dříve pevné půdě sociálních vazeb se po letech samozřejmého klidu nervózně našlapuje.

Přes všechny překážky, které trio spolu s producentem na posluchače nastražilo, se Double Negative odvděčuje trpělivému fanouškovi výrazně atmosférickou kolekcí, která působí spíše než jako soubor písniček, jako jednolitá, barevná skládanka, která folkový talent hluboko zabořila do futuristické, experimentální skořápky. Low tedy vědomě neuletěli z tohoto světa jako Bon Iver na dva roky starém majstrštyku 22, A Million. BJ Burton pouze přesadil slowcoreové těleso od táboráku nebo z undergroundového klubu na chodník předměstí nedaleko rušné estakády nebo před vjezd do funkční továrny. I na těchto místech Low nalézají poetické momenty. Možná silnější a aktuálnější, než se zpovzdálí zdá. 

Hodnocení: 90 %
Low – Double Negative (Sub Pop, 2018)

Spustit audio

Související

  • Znepokojivá krása zrajících Low

    O Low se už dnes sice mluví jako o veteránech, ovšem oproti zemdlenému stavu většiny indie rocku posledních let zní minnesotské trio na jedenáctém albu Ones and Six...

  • Deska týdne: Low

    Zatímco na posledních dvou řadovkách si legendární trojice Low vyřizovala účty se světem, nové album C'mon už je zase tradičněji zahleděno více do sebe. Kapela devá...