Deska týdne: Outsider Jamie xx se zmítá v pasti sólového alba

3. červen 2015

Ve světle dosavadní tvorby Jamieho Smithe (neboli Jamieho xx) je zjevné, že úspěch jeho domovské skupiny The xx stojí ze značné části na jeho producentské zručnosti. Přednosti jejich debutového alba nespočívají tolik v prostinkých a naivních melodiích, jako spíš v širokém a velmi intimním prostoru, do kterého je Jamie zasazuje. Posun od tříminutových, vesměs kytarových skladeb k sólovým releasům přitom dokumentuje, jak blízko k sobě měl doznívající trend indie kapel a začínající renesance houseu inspirovaného garage a dubstepem.

Zhruba čtyři roky staré fantastické Smithovy remixy (Radiohead, Adele), covery (Touch Me) či kolaborační album We’re New Here s Gilem Scott-Heronem zapadaly do zvukového koloritu doby. Vyčnívaly však invencí a neotřelostí, s nimiž se odmítaly pouze vézt na vlně a s nimiž byl Jamie xx schopen postavit původní materiál na hlavu.

Album In Colour dokládá, že Smith působí jistěji v pozici outsidera, který dává z pozadí tiše najevo, že ve skladbách přece jenom hraje zásadní roli. Na první čistě sólové desce je přitom tak trochu chycen v pasti, když má vytvořit materiál zcela vlastní. Přirozeně plynoucí instrumentální tracky ztěžknou, když se producent snaží najít až příliš okaté hlavní motivy. Album je zároveň vyplněno neustálým hledáním referenčních bodů v podobě už dřív použitých samplů, zvukových prostředků či featuringů.

Čtěte také: Přečtěte si také recenzi Karla Veselého: „In Colour je bohužel mnohem víc důkazem toho, jak rychle a ochotně renesance taneční hudby posledních let zploštěla do pouhého klišé. Jamie xx natočil dokonalé simulakrum rave – místo revoluční hudby z ilegálních večírků se z něho stal příjemný soundtrack pro víkendové nakupování.“

Zvlášť ty jsou pro desku poměrně parazitujícím prvkem. Torzo alba se kvůli stále banálnějším sladkobolným lamentacím Romy Madley Croft a Olivera Sima prakticky zvrátí ve třetí nahrávku The xx, což vzhledem k unylosti druhé desky skupiny není úplně žádoucí poloha. Featuring Popcaana a Young Thuga v I Know There’s Gonna Be (Good Times) pak zcela narušuje dynamiku i koncepci alba, které by chtělo působit jako popová rekonstrukce uplynulého klubového večera.

03399080.jpeg

O albu In Colour se ostatně hovoří v souvislosti s nostalgií po druhém létu lásky, které Smithova generace nemohla zažít. Jde však spíš o kolekci atmosférických popových skladeb, které by udělaly líp, kdyby neustále nepomrkávaly po nejnižších společných jmenovatelích rave. Úryvky textů ze starých hardcoreových a jungleových skladeb tu působí trochu jako nápisy na tričku, samply beatů jsou pak po albu rozesety jako krotké doprovodné elementy navozující nostalgii, a nemají funkci samostatné esenciální složky skladeb.

In Colour má své světlé momenty, které sílí tím spíš, jak se album posluchači mimoděk zarývá pod kůži. Víc než po čemkoliv jiném však navozuje nostalgii hlavně po dřívějším materiálu Jamieho xx.

Hodnocení: 60 %Jamie xx – In Colour (Young Turks, 2015)

autor: Martin Vait
Spustit audio