DESKA TÝDNE: Pokud někoho moje deska urazí, je to jeho problém. Nadine Shah vydává album Kitchen Sink

Když Nadine Shah těsně unikla před 2 roky Mercury Prize za desku Holiday Destination a putovala sice příjemnému, ale poněkud aseptickému indie rocku Wolf Alice, zdvihla se vlna kritiky. Hudebnice tehdy přišla s politicky nabitou nahrávkou, která se točila okolo brexitu nebo zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států a především se jako jedna z mála tehdy jasně vyjádřila k uprchlické krizi. Zároveň vedle širších politických témat dílem kritizovala i misogynii hudební scény. To celé se odehrávalo na podloží uhrančivě hypnotických kytarových skladeb, jak tomu ostatně je už od roku 2013, kdy debutovala nahrávkou Love Your Dum and Mad. Není tomu jinak ani na čtvrté desce Kitchen Sink.

„Řeknete někomu svůj věk a už mu vyjede obočí nahoru a začne odpočítávat – tik tak, tik tak,“ svěřila se Nadine Shah v rozhovoru pro magazín Guardian. Její nejnovější nahrávka Kitchen Sink se tentokrát tematicky vydává mnohem osobnějším směrem a pojednává především o tom, jaké je to být ženou, stárnout, a o společenských tlacích, se kterými se setkáváte a musíte vypořádávat. Zejména o těch, které se týkají (včasného) založení rodiny.

Nejvýrazněji se toto téma propisuje do jednoho z prvních singlů Trad, který je drsně adresný už od prvních veršů. „Shave my legs / Freeze my eggs / Will you want me when I am old?“ ptá se ironicky, zatímco ubíhá krautrockem načichlý riff a monotónní beat. Ručičky pomyslných hodin, zrcadlící se v očích těch, kteří rozhodnutí ostatních neberou na vědomí kvůli vlastnímu úzkoprsému vidění světa, si její texty berou na paškál se stejnou uštěpačností jako komentáře směrem ke xenofobním projevům sousedů.

Naštěstí, jak je u Shah zvykem, nedochází ke žlučovitému stěžování nebo fňukání. Její pověstný kousavý a temně laděný humor ovládá celou desku. Společně s podmanivými post-punkovými repeticemi se vydává cestou ne nepodobnou manifestům osmdesátkových ostrovních kapel. Hypnotické skladby vyprávějící příběhy žen, které si berou zpět své místo ve světě, se odvíjejí s lehkostí a vtipem.

„Nechtěla jsem, aby to vyznívalo nějak smutně a poraženecky, chtěla jsem, aby v tom byla obsažena i radost a aby vás to přinutilo k tanci,“ dodává Shah, která sbírala materiál k textům celý minulý rok především diskusemi na dané téma s kamarádkami u piva. A všechny tyto zkušenosti vpletla na albu Kitchen Sink do jeho často až nakažlivě tanečních melodií a satiry – počínaje už obalem, který odkazuje na sedmdesátkovou britskou komedii Abigail's Party a estetiku znuděné hospodyňky čekající doma s teplou večeří.

Nadine Shah se nikdy nebála věnovat věcem, nad kterými jiní hudebníci jen mávli rukou či odvrátili zrak – možná ze strachu, že by je nezvládli dostatečně dobře reflektovat. Shah se nebojí, a co víc, opět se jí daří je nahlédnout v celistvosti a nespadat do omezeného nadávání.

Popová deska o tom, jaké je to být ženou a stárnout, by se mohla zdát někomu banální. Ve světě, kdy se už od dvacítky obáváme blížící se hranice 30 let, aniž bychom věděli, jestli je to opravdu náš strach z vlastního stáří, nebo spíš tlak mlýnských kamenů společnosti, který kromě získání patřičného vzdělání i úspěchu zahrnuje i nutnost najít si partnera, usadit se a mít včas děti, je to ale téma zatraceně důležité. Nadine Shah o tom ve svých 34 letech ví svoje.

Nadine Shah – Kitchen Sink (2020, Infectious Music)