DESKA TÝDNE: Přestaňte si rozumět s časem spolu s debutem Začíná weirdpopového dua něco něco

Pražské duo tvoří zpěvačka Alžběta Trusinová, která je jednou třetinou popových Neřvi mi do ucha, spolu s hudebníkem a producentem Tomášem Tkáčem. Ten působí například v temně novovlnných Pris a kromě sólové tvorby, kterou vydává pod vlastním jménem, ještě vede label Divnosti. Právě tam vyšla i debutová nahrávka Začíná. Kromě něco něco zde najdeme třeba zmiňované Pris, jejichž album Naše večery bylo před bezmála dvěma lety prvním vydaným titulem, mystický elektronický projekt Ima Teva nebo českoskalického písničkáře Člověk krve. Právě k němu má svým způsobem v atmosféře (samozřejmě vyjma samotné sólové tvorby Tkáče) něco něco v rámci labelu nejblíže.

Zvuk něco něco definuje především Tkáč, který obstarává kytary, synťáky a využívá i množství lo-fi samplů. Pod rukama se mu vynořují občas naivní melodie, často doplňované o cowbell. Zamyšlené atmosférické skladby střídají vysloveně taneční hitovky. Gradace některých skladeb vytáhne z paměti Arcade Fire, hravost, až jistá směšnost, stavící na hudební nadsázce, zase může leckomu připomenout Kazety. Zároveň je cítit i vliv new wave.

Výsledek není jen pouhým opisováním – Tkáčovi s Trusinovou se totiž podařilo vytvořit velmi rozpoznatelný zvuk. Občas nechají skladbu rozmělnit v psychedelii (Chodím sama do tmy). Tkáč v sobě zároveň nezapře vliv své domovské kapely, post punkem i dream popem inspirované kytarové melodie tak díky tomu ředí jednotlivé skladby. Zároveň někdy připomínají tvorbu kapely Prodavač (Města z domovů). Podobně nenápadně totiž zvládají vytvářet opar melancholie.

„Jak se to dělá, jak se existuje s tím, že něco už je pryč?“ ptá se ve skladbě Co vlastně chceš Trusinová. Právě její vokál a především texty jsou páteří celého Začíná. Obrazy, které vykresluje nekomplikovaným, repetitivním jazykem, jsou jasné a zároveň dostatečně abstraktní. Věčné zahalení smutkem prozařuje optimismus, přírodní výjevy doplňují řečnické otázky nahazované s lehkostí a kupodivu oproštěné od patosu.

Podivná snová chandra se střídá s klidným proudem myšlenek. Občas mohou působit trochu naivně, možná až kýčovitě, ale v podání Trusinové i verš o nalomeném srdci (Žádná hudba) působí až překvapivě přirozeně. A rozhodně by jen tak někomu jinému asi neprošel. Ve skladbách, kde se přidává Tkáč, se oba hlasy dobře doplňují.

Něco něco si svým trochu nenápadným, ale silným debutem vytyčili laťku poměrně vysoko. Začíná je uceleným tokem sedmi skladeb, na něž se příjemně zvyká, aniž by se při opakovaném poslechu nějak výrazně rychle opotřebovaly.