Deska týdne: Romantik bez emocí The Weeknd je na desce Starboy sjetý slávou

Když mládež třetího světa slyší slovo víkend, představí si nekonečný večírek, na který strašák povinností nemá vstupenku. Jde o očividný způsob, jak vyložit pseudonym The Weeknd. Písmenko se z uměleckého jména Abéla Tesfayeho vytratilo, protože stejný název už měla zabraný jedna kanadská kapela, výslovnost The Weeknd se tak trochu posunula a až nápadně připomíná jiný anglický výraz – „oslabený”. Druhou interpretaci přezdívky zpěváka a producenta etiopsko-kanadského původu, který se může chlubit Grammy a miliony prodaných desek, nabízí hudební publicista Simon Reynolds v brilantní analýze pro britský Guardian: „Z hlasu je cítit vyčerpanost z nekonečných možností, jak si užívat. Vůle strhaná dostupností snadných vítězství a pokušení.“ Vystihuje to i třetí studiové album šestadvacetiletého The Weeknda, které má být poctou Davidu Bowiemu a které poznamenal rozchod hudebníka s přítelkyní.

The Weeknd povstal jako temný rytíř v roce 2011, kdy vydal trojlístek mixtapes. Tehdy ještě důsledně tajil svoji identitu a nedával žádné rozhovory. Společně s dalšími producenty jako How To Dress Well, FKA twigs nebo Autre Ne Veut dorazili bortící se impérium Timbalanda, který definoval sound R&B v nultých letech. Avantgardní R&B zmíněných hudebníků s výraznou image ukázalo temnou stranu žánru, dlouho svázaného generickými basovými linkami a melodiemi. V čele vlny, která časem zaplavila pop, stál právě osobitý The Weeknd – s falzetem připomínajícím Michaela Jacksona a eklektickým samplovacím rukopisem. Jako jeho velký vzor Prince si půjčoval od dvojice Cocteau Twins, ale taky hardcoreových Bad Brains – a bližší než typicky princeovské bicí automaty mu jsou tučné trapové beaty.

Z dvacátníka potácejícího se mezi raušem a brigádami vyrostla popová star. Na vrchol ho dostala spolupráce na soundtracku k filmovému trháku 50 odstínů šedi a loňské album Beauty Behind the Madness, které se drželo v TOP 10 hitparády Billboard celých 45 týdnů. Úspěch novinky předznamenal raketový start úvodního hitu Starboy s retro maniaky Daft Punk a album je už teď na prvním místě žebříčku iTunes v 80 zemích.

Vytrácející se životní cíle, prohnilé společenské hodnoty a západní civilizace ve slepé uličce, právě tahle až apokalyptická vize, tak typický leitmotiv glam-rocku v sedmdesátých letech, je podle Reynoldse spojnicí mezi dobou Bowieho a The Weeknda. Upřímnou generační výpověď mileniálů nehledajících žádnou budoucnost a vypořádávajících se s dospělostí, lidí odkojených atlantským trapem a seriály jako Breaking Bad, otiskl The Weeknd už do hitu The Hills: „Jsem to opravdu já, jenom když jsem v rauši.“ Zaposloucháte-li se do textů na albu Starboy, zpěvák dělá všechno pro to, aby se prohlášení držel. „Tak trochu Kids, ale bez AIDS,“ vzpomínal na své mládí a zmiňoval filmový portrét ztracené 90’s generace flákající se New Yorkem. Kokain, extáze, ketamin, kodein, prášky xanax nebo aderall a nevázaný sex The Weekndovi mají taky pomoct, aby zapomněl na svou přítelkyni. Když jí chce ale vyjádřit lásku v tracích Die for You nebo Nothing Without You s akustickou kytarou v pozadí, projeví se tu jako romantik bez emocí a nevěříte mu.

The Weeknd |foto: Republic Records

„Došly mi slzy v osmnácti letech,“ v skladbě Sidewalks, kde zpívá auto-tunem podbarveným hlasem o dospívání a krátkém životním období bez domova, je už upřímnější. Do beatu postaveného na osmdesátkovém riffu elektrické kytary tu vedle něj rapuje uvědomělý Kendrick Lamar, který je úplným opakem The Weeknda – ten si totiž místo načítání radikálně politických knížek raději pouští porno, což je slyšet i v hudbě. V tracích Six Feet Under a All I Know se pokouší marně zopakovat úspěch hitu roku 2016 Low Life s atlantským trapovým králem Futurem a asistuje u toho osvědčený producent Metro Boomin. The Weeknd se tady snaží posadit svůj hlas o několik oktáv níž, aby odložil trademark falzetu Michaela Jacksona, ale na několika místech alba ho hrdě nasadí.

Uhrančivé kouzlo prvních temných mixtapes začala loni prosvěcovat uhlazená produkce, u aktuální nahrávky Starboy je ale zvuk o něco špinavější. Přes opravdu silná místa tu najdeme taky několik hluchých, kde se The Weeknd sníží k muzaku do trendových obchodů s oblečením nebo nákupáků – zní, jako by se R. Kelly spojil s Jamiroquai, což opravdu není pěkná představa. Album Starboy je kvůli nim zbytečně natahované k sedmdesáti minutám – snad za to může nová politika hitparády Billboardu, kdy víc tracků znamená kvůli nově započítaným údajům ze streamů taky větší šanci na úspěch. Ten samý problém mají letošní desky Kanyeho Westa, Rihanny nebo Drakea.

The Weeknd v tracku Ordinary Life zpívá o svém „obyčejném životě“, plném drahých aut a anonymního sexu. O bohatých Kids, vyhraných vítězstvích, slávě a pokušení, které si neváhá vzít – v jeho hlase je ale cítit rezignovanost, otupělost a smutek. Dokud tyto pocity nevymaže úplně umělá radost a konformita, bude patřit k smutným hrdinům současného popu a zároveň jeho nejvýraznějším osobnostem. S deskou Starboy se to ještě nestalo – v kostce nahrávku a současného The Weeknda popisují Bowieho slova z písně Fame vydané v roce 1975: „Sláva miluje limuzíny, sláva nezná žádný zítřek. Divíš se, že jsem ji prvně odmítal?“

Hodnocení: 70 %The Weeknd – Starboy (XO/Republic Records, 2016)