Deska týdne: S novinkou plní Lana Del Rey chtíč fanoušků

Lana Del Rey – Lust for Life
Audio svět na jednom místě Audio svět na jednom místě Lana Del Rey – Lust for Life

Buď její projev milujete, nebo nesnášíte. Lana Del Rey se ale s pátou řadovou deskou Lust for Life rozhodla, že své odpůrce už přemlouvat nebude, a slíbila, že to bude album, které chtějí její fanoušci. To znamenalo jen jedno: zvukový návrat ke druhé desce Born to Die. S novinkou svůj slib plní, deska je přístupnější a v lecčems opravdu připomíná veleúspěšné album. Jak je ale již poslední dobou trendem u kvalitních popových desek, skvělých skladeb zde najdeme mnoho, hitů pomálu.

Album Born to Die asi nejvíce připomínají první dvě skladby (a zároveň singly) Love a Lust for Life, které jsou tím nejchytlavějším materiálem z novinky. Absenci hitových refrénů na zbytku alba ale Lana Del Rey vynahrazuje pocitem, který se u desek často nezažije. Lust for Life totiž opravdu funguje jako dlouhohrající deska, má své vrcholy a umně graduje. Je až podivuhodné, jak rychle poslech desky uteče, ačkoli její stopáž dosahuje sedmdesáti dvou minut. Hned od začátku se ponoříme do světa, který je každému fanouškovi Lany Del Rey povědomý. Táhlé vokály doplňují hip hopem a trapem nasáklé beaty, které dohromady tvoří neopakovatelnou melancholickou atmosféru, dále prohloubenou snadno rozpoznatelným textařským rukopisem.

Na obalu nové desky se Lana Del Rey poprvé směje a má k tomu důvod. Po sedmi letech na scéně pod tímto pseudonymem konečně nemusí Elizabeth Woolridge Grant obhajovat, kým je – všichni už to ví. S každou deskou se řešilo, nakolik je postava Lany Del Rey autentická a zda to celé není jen úspěšný PR tah. Svět se ale za těch sedm let změnil a různé otázky zpochybňující autenticitu začínají být příliš náročné na zodpovězení.

Alter ego za posledních pár let představila i Beyoncé nebo Lady Gaga a hnutí PC Music svět postpravdy komentuje s uměle utvořenými interprety, připomínajícími počítačové avatary. Vše velmi jasně shrnuje Lana Del Rey na začátku tracku Summer Bummer, který patří mezi ty nejlepší skladby desky: „It’s never too late – to be who you wanna be.“ Na žádné ze svých desek ale navíc nezněla Lana tolik jako opravdový člověk.

Samotnou uměleckou kategorií se pro Lanu Del Rey stal tracklist a názvy skladeb. Názvy jako Coachella – Woodstock in My Mind nebo White Mustang utváří bezčasý svět Lany Del Rey, který můžeme spolehlivě zasadit do prostoru Spojených států, ale už není možné určit, jestli jsme zde v šedesátých letech nebo současnosti. Můžou za to například citace skladeb od The Beach Boys nebo vzpomínka na sebevraždu mladé herečky Peg Entwistlové, která v třicátých letech skočila z nápisu Hollywood. Přesto všechno deska působí současněji než všechny předešlé.

V době posttrumpovské musí každý americký hudebník reagovat na svět nepokojů, společenské nerovnosti a válečných hrozeb. I Lana opatrně zapracovává sociální kritiku do svých textů a nabízí tak pro ni netypická témata jako například postavení žen ve světě ve skladbě God Bless America – And All The Beautiful Women In It nebo současný stav americké politiky na When the World Was at War We Kept Dancing.

U předchozích desek byly některé aranže až příliš teatrální vzhledem k tomu, o čem Lana zpívala. Na Lust for Life o to silněji funguje, že závažnější skladby jsou instrumentálně klidnější. Angažovanost překvapivě nepůsobí nedůvěryhodně. Lana je si vědomá svých mantinelů, kam může z pozice bohaté, privilegované bílé hudebnice zajít, a tak nechává opravdu palčivá témata na jiných – na svých hostech.

Lana Del Rey

Hostovačky můžou určitě za svěží pocit z poslechu desky také. Je jich nezvykle mnoho a v lecčems se od sebe liší. Hostům dává Lana Del Rey dostatečný prostor, který jim umožní se projevit naplno, ale zároveň nikdy Lanu nepřebijí. Pomáhá i fakt, že nejsou tlačení do nepřirozených rolí, a je zřetelné, že se ve výsledku jednalo vždy o opravdovou spolupráci.

Nejlépe je to vidět na už zmíněném tracku Summer Bummer. Na něm se objevil rapový objev Playboy Carti a další z jejích dobrých kamarádů ASAP Rocky. Ten je slyšet i na další skladbě Groupie Love. Přechod z táhlých Laniných melodií do rapových sekvencí nepůsobí vůbec násilně. Nečekaným je přizvání Seana Ono Lennona a Stevie Nicks. Do bezčasého světa Lany Del Rey se jejich klasické americké písničkářství hodí. Titulní skladbu potom v refrénu doplňuje hlas jejího častého spolupracovníka The Weeknda – tato hostovačka sice nepůsobí překvapivě, ale utužuje narativ dvou zamilovaných vyvrhelů společnosti, který na předchozích společných skladbách utvářeli.

Dlouholetý spolupracovník Lany Del Rey a jeden z producentů desky Rick Nowels v rozhovoru pro server Genius říká, že ji vnímá jako někoho, kdo navazuje na Boba Dylana, Leonarda Cohena, Joni Mitchell nebo už zmíněnou Stevie Nicks. Vůbec to není hloupé tvrzení – Lana Del Rey na páté desce potvrdila, že se vyvíjí, hledá nové postupy a zároveň je snadno rozpoznatelná. Její texty si příjemně hrají s odkazy na americkou popkulturu a přitom dokážou vystihnout smutek a melancholii každého z nás bez ohledu na to, odkud pocházíme. Právě momenty, ve kterých Lana Del Rey dokáže úsporně, ale přesně popsat posluchači životní zkušenost, jsou ty nejcennější a na Lust for Life je jich přinejmenším tolik jako na deskách zmíněných velikánů.

Lana Del Rey – Lust for Life (Polydor/Interscope, 2017)
Hodnocení: 85 %