Deska týdne: Sia natočila popovou desku, v dobrém i ve zlém

Vydání už šestého alba osmatřicetileté Sii předcházela sada slibných singlů. Od loni vydaného Elastic Heart, který vyšel primárně na soundtracku Hunger Games, pokračovala svým doposud nejúspěšnějším hitem Chandelier. V písni původně psané pro Rihannu předvádí Sia všechny své silné stránky. Pompézní track táhne její silný hlas, který v refrénu propuká v epicky lahodné zhoupnutí. Sympatické je také, že se Sia v krátkých momentech nestydí schovat svůj vokál za autotune. Ten tu nefunguje jako zpěvácká berlička, ale jako svébytný nástroj s jinými možnostmi než nezmodulovaný hlas.

S každou další písní na albu se však vytrácí okouzlující přímočarost, která vynesla Chandelier nahoru v hitparádách. 1000 Forms of Fear se potýká s klasickým problémem alba, které přichází po sérii nadějných singlů. V izolaci Siiny hitovky fungují. Jakmile je však slyšíte v sousledu, vyniknou stinné stránky její popovosti. Těmi jsou především nepříliš invenční produkce a nepřetržité melodrama.

Na albu nejsou téměř žádné chvíle oddychu. Ocitáte se tak pod kontinuální palbou Siiny emoční vypjatosti. Jako by Sia v proudu psaní pro jiné interprety zapomněla, že dobré album nemůže být jen souborem rádiových hitů. V případě 1000 Forms of Fear navíc ne vždy povedených – o Siiných přešlapech nejvíce vypovídá anachronická, kytarami tažená skladba Hostage, která by snad zapadla, i kdyby vyšla před deseti lety.

Čtěte také

V důsledku si tak po chvíli poslechu Siina srdceryvného hlasu připadáte podivně utahaně. Když odplynou nejsilnější momenty v podobě už vydaných singlů, zůstává značně nepřesvědčivý zbytek melodramatických tracků. Ty víc než cokoliv jiného vyvolávají pocit, jako byste seděli ve vylidněném kinosále multiplexu a mezi sedačkami potřísněnými vychladlým popcornem poslouchali skladbu doprovázející závěrečné titulky jakéhosi filmu, snad ještě prázdnějšího než Hunger Games.

Hodnocení: 60 %
Sia – 1000 Forms of Fear (Monkey Puzzle / RCA, 2014)