Deska týdne: St. Vincent na Masseduction opouští experimenty. Do černé díry průměru ale nespadla

Zatímco většina hudebních médií nezapomene zmínit její románek s modelkou Carou Delevingne a na ten navazující vstup mezi současné celebrity, postava Annie Clark aka St. Vincent měla a má na hudební scénu daleko větší dopad. Od dob vydání debutu Marry Me z roku 2007 umělecky vyrostla mezi nejnápaditější a nejoriginálnější hudebnice současnosti. Mnozí o ní dokonce kvůli jejímu skladatelskému, ale i módnímu vizionářství píší jako o ženském ekvivalentu Davida Bowieho a předposlední, eponymní deska její cestu na vrchol stvrdila cenou Grammy za nejlepší alternativní album v roce 2015.

Annie Clark, která vyrostla s matkou a dvěma sestrami, konfrontuje hudební svět s neférovým postavením ženských hudebnic a k tomu všemu se spojila se známým výrobcem hudebních nástrojů, aby navrhla kytaru na míru dělanou kytaristkám ženského pohlaví. St. Vincent dnes stojí v záři reflektorů, a je tak i daleko silněji vystavována podmanivým silám, které se člověka snaží pohltit a stáhnout do černé díry. O těch zpívá na nové desce Masseduction.

V rozhovorech o novém albu mezi ně řadí sex, drogy a smutek, jež tvoří nekonečný cyklus. Není však těžké si domyslet, že Masseduction je i kritikou nešvarů současného konzumního života, které na nás proudí z médií, reklam a trendů. V intimní písni Pills St. Vincent popisuje etapu života, kdy se své úzkosti a stres snažila přebít antidepresivy, a skrz chytlavý popěvek „prášky na probuzení, prášky na spaní, prášky každý den“ kritizuje závislost na americkém farmaceutickém průmyslu. Video k singlu Los Ageless napovídá, že Clark zpívá o nezdravé obsesi fyzickou dokonalostí, ze které profituje především dnes tolik módní plastická chirurgie. Protipólem zmíněného songu je jednoduchá skladba New York. I když mnozí fanoušci tvrdí, že je poctou zesnulému Bowiemu, sama Clark tvrdí, že je o všem, co na New Yorku miluje.

Zatímco St. Vincent zůstává výbornou textařkou, po produkční stránce je Masseduction mírným zklamáním. Producent Jack Antonoff, který produkuje desky Lorde nebo Taylor Swift, měl za úkol dostat St. Vincent do první ligy mainstreamu. Masseduction je nápaditá, dobře napsaná deska, která se vyrovná současné popové produkci, St. Vincent ale ubírá na experimentálnosti, která patřila do jejího rukopisu. Rytmy jsou na Masseduction uniformované, písně uzamčeny do strojově změřeného prostoru, který nenabízí tolik možností pro úprk za hranice Antonoffovy produkce. Ačkoliv je Clark jednou z nejoriginálnějších kytaristek posledních let a často bývá přirovnávána k jménům jako Robert Fripp, její kytara tentokrát zůstává v pozadí.

Masseduction je završením transformace St. Vincent. Ta se na nové desce stává popovou zpěvačkou, která tolik nesází na inovátorství a hru se zvukem, ale zaujímá silnými popěvky, kterým přizpůsobila i výběr svého producenta. To mělo ale za následek i to, že je teď daleko hůře rozpoznatelná právě od zpěvaček typu Taylor Swift nebo Lorde. To je přirovnání, které před vydáním Masseduction napadlo málokoho, a vlastně tak trochu i balancem nad černou dírou, o které na desce zpívá. St. Vincent má ale tanec nad propastí průměru zatím pořád ve své režii.

St. Vincent – Masseduction (Loma Vista, 2017)
Hodnocení: 70 %