Deska týdne: Stoner rockeři Sleep se téměř po 20 letech vydávají na cestu vesmírem nevědomí

Sleep se zrodili na troskách doommetalové kapely Asbestosdeath. Tu si založil právě Al Cisneros spolu s Chrisem Hiakusem (kterého v roce 2009 vystřídal Jason Roeder z Neurosis) a záhy je doplnil kytarista Matt Pike a transformace ve Sleep byla dokonána. Na začátku devadesátých let se Sleep rychle staly ikonami stoneru metalu, když táhlé sludgeové postupy kořenili psychedeličností a marihuanou inspirovanými texty.

Po dvou úspěšných deskách (Volume One a Sleep’s Holy Mountain) se Sleep zapsali do historie metalu kultovním albem Dopesmoker. Na něm začali pracovat už v polovině devadesátých let, ale jejich tehdejší vydavatelství London Records odmítlo desku o skupině marihuanových kněží, cestujících skrz svatou zem, vydat. Když se album v původně zamýšlené podobě konečně v roce 2003 objevilo, Sleep už neexistovali. Matt Pike vedl High On Fire a Cisneros s Hiakusem si založili východem inspirovaný stoner metal OM.

Na The Sciences je vliv několikaletého Cisnerova působení v OM jasně čitelný. Inspirace z klasických arabských a blízkovýchodních témat se otiskla třeba v úvodní basové lince desetiminutového výpravného opusu Gizy Butlera. Tady kromě obligátní marihuany skládají poctu i svým hudebním hrdinům – název odkazuje k baskytaristovi kultovních Black Sabbath.

Sleep nás na desce The Sciences berou na dobrodružnou psychonautskou pouť vesmírem. Cisneros a jeho spoluhráči vzývají riffy vyvstávající z neprostupného dýmu, patřičně hutné a táhlé. Ztratit se v jejich hypnotickém, kolovrátkovém stylu je docela snadné, Cisneros ale naštěstí ví, jak své posluchače provést po hvězdných trasách. Samotná deska by klidně mohla hrát k nějakému sci-fi thrilleru. Asociací je tady víc. Od obalu desky, kde se osamělý astronaut ztrácí v černé chladné tmě (dost možná vlastního podvědomí) až po otevřené odkazy na slavnou ságu Franka Herberta Duna – Al Cisneros očividně od devadesátek nepustil bong z ruky. Sleep drží během celé desky jasný narativ, pevně danou avšak cyklickou linii příběhu, kolem níž se riffy a basové linky kupí a mizí jako drobné erupce na Slunci.

Start samotné nahrávky sází na rozhrkaný zvuk mizejícího signálu, to jak se astronautovi ztrácí Země z přístrojů. V závěrečné instrumentálce The Botanist se pak zdelayovaná sóla doplněná o až překvapivě křehké vybrnkávané intermezzo opět přelijí do vypadávajícího tónu z počátku desky. Po jeho úplném přerušení ukáží Sleep konečně i zuby a vše se rozpadá do nekonečných dálek za doprovodu až freejazzových variací.

Nezbývá, než otočit hlasitost co nejvíc doprava a ztratit se v myšlenkových mapách Ala Cisnera. Sleep se podařilo přetvořit a rozvinout svůj odkaz a vystříhat se sprostého revivalování sebe sama. The Sciences není jen opakovaným a provařeným taháním zhuleneckého esa z rukávu (byť je tím esem samotný Dopesmoker). Naopak, celé trio se naučilo hledat nové cesty a velkou měrou se na tom podepisuje i Roedrova specifická hra na bicí. A sám Cisneros je na The Sciences ještě uhrančivější a hypnotičtější, než by vůbec mohl doufat.

Sleep – The Sciences (2018, Third Man Records)
Hodnocení: 90%