Deska týdne: Suede režírují gotický horor na britském venkově

3. říjen 2018
Brett Anderson ze Suede

Zhruba 20 minut před východem se první sluneční paprsky obarví do hluboké modři. Právě do zvláštního času mezi dnem a nocí zasadili britští Suede novou desku Blue Hour. Malíři prý mají modrou hodinu rádi, protože je během ní světlo obzvlášť měkké – jenže pod ustupujícími stíny se může odhalit leccos. V případě Suede jsou to mrtví ptáci, rezavějící prolézačky a hororová krajina britského venkova. A jejich nejlepší album od roku 1994.

„Nebe bylo ocelové
a krajina holá
pod Krtkovýma nohama praskaly větve
Krtek byl sám
pomoc daleko
a noc se blížila.“

Tímhle úryvkem z dětské knihy The Wind in the Willows (Žabákova dobrodružství) od skotského spisovatele Kennetha Grahame končí skladba Wastelands z alba Blue Hour, osmé studiovky britských Suede. Po skoro příběhovém albu jsou roztroušené terénní nahrávky nebo rozhovory zpěváka Bretta Andersona se svým synem – o kopání hrobů a ukládání mrtvých ptáků k věčnému odpočinku. A nic neilustruje lépe proměnu, kterou někdejší miláčci ostrovní kytarové scény a zakladatelé britpopu prodělali.

Andersonovy texty z 90. let jsou plné temně erotické energie, blikajících lamp londýnského veřejného osvětlení a večerů opředených opiovým oparem. První dvě alba natočená s kytaristou Bernardem Butlerem ukázala záda chlapácké kultuře Blur a Oasis – místo primitivní maskulinity a středostavovského světáctví Anderson zpíval o pohlavním zneužívání nebo lécích na spaní. Po rozchodu s Butlerem a výměně kytaristy kapela přidala syntezátory a značně odlehčila, v atmosféře, textech i kvalitě. Po třech dalších albech se v roce 2002 rozpadla.

Suede – Blue Hour

Comeback na počátku desetiletí začal opatrným příslibem v podobě desky Bloodsports, který ještě podpořilo následující album Night Thoughts. Anderson odhodil sebedestruktivitu mládí a Suede si přiznali, že už jsou ve středním věku. A i když jim témata jako spalující touha nebo nenaplněné vztahy zůstala, přidaly se k nim těžkosti rodičovství nebo vyrovnávání se s neodvratným plynutím času. Blue Hour je logickým dovršením této proměny.

Jeden zásadní rozdíl tu ale je. Zatímco Night Thoughts je deska muže, který v obleku, pohodlném křesle a se sklenkou whisky přemítá o životě, Blue Hour je spíš jako kabriolet zabořený v blátě na britské okresce. Suede totiž vůbec poprvé celé album situovali do konkrétního místa a času. Zatímco hrdinové předchozích nahrávek se nevydávali za hranice okrajových částí Londýna, Blue Hour je návratem na Andersonův rodný britský venkov. Není to ale pastorální krajina – místo oslnivě zelených kopců se při poslechu budete prodírat skládkami, obcházet ostnatý drát a přihlížet nedořečené tragédii.

K nahrávání Blue Hour Suede přizvali pražský symfonický orchestr a naštěstí se nebezpečí opulentního patosu vyhnuli. Housle a violoncella jsou dávkovaná střídmě a maximálně účelně a v kombinaci s hlubokými sbory tvoří základ, který připomíná soundtrack ke gotickému hororu. Na něm stojí dobře známý zvuk kapely – mix naléhavých balad a skladeb nakopnutých kousavými riffy s tradičně silnou rytmickou sekcí. Oslnivá, ale nepodbízivě pompézní Life is Golden nebo zdrcující Tides, která z opatrně vybrnkávané kytary skončí zalitá v hlubokých sborech, patří k tomu nejlepšímu od druhého alba Dog Man Star.

Anderson navíc jako by ve vesnických úvalech objevil ideální polohu pro svoje texty, balancující na hranici patosu a upřímně prožitých emocí. Verše o „zajícovi v očích šelmy“ a „hlasu mezi topoly“ přestávají být tak trochu samoúčelnou jazykovou hrou, ale slouží jako kotvící body. Night Thoughts byla opatrná psychoanalýza. Blue Hour lidské démony bere na procházku konkrétními krajinami. Místo tu funguje jako katarze (Wastelands, Life is Golden), tragédie (Roadkill) i deprese (All the Wild Places).

Zatímco Liam Gallagher už 25 let zpívá to samé a nedokáže odhodit paruku omšelého chlapáctví, Suede dokázali natočit desku, která netrpí bolestnou nostalgií. Pod hladinou modrými paprsky prozářeného jezera je ale stále cítit ozvěna kapely, která dala světu s Animal Nitrate jeden z nejlepších riffů 90. let. Jako by ale zpěvák a textař Brett Anderson až v krajině britského venkova našel prostředí, ve kterém můžou jeho temné vize růst stejně nespoutaně jako zkroucené větve divokých vrb.

Hodnocení: 85 %
Suede – Blue Hour (Rhino Records, 2018)

Kytaroví Suede byli až dosud městskou kapelou. Jak se jim přesun na venkov vydařil? A naplňuje novinka Blue Hour naděje vyvolané předchozí dvojicí comebackových nahrávek? Poslechněte si recenzi desky týdne!