Deska týdne. Temné jaro s Beach House aneb Jak se baltimorští dreampopeři odkopali
Po třech letech přichází Beach House s novou nahrávkou. Jejich v pořadí sedmé album nese lakonický název 7 a duo z Baltimoru si v něm pohrává se vzpomínkami. Jejich nejpovedenější deska za dlouhou dobu tak přináší momenty, při kterých mrazí v zádech.
Možná by bylo pro Beach House nejlepší skončit po Bloom, jejich nejpodařenější a nejchytlavější desce, která vyšla v roce 2012, tedy přesně šest let po jejich debutu. Každé další album jako by už pak bylo trochu opakováním toho samého. Nelze úplně hovořit o vykrádání sebe sama, jisté přehrávání naučených postupů v tom ale do jisté míry bylo. Jejich novinka 7 však opět vrací dvojici tvořenou Victorií Legrand a Alexem Scallym zpátky do hry. Podařilo se jim totiž zkombinovat to, co už dobře umí, s experimentováním, které nekončí nekonečnými přešlapy. A zároveň zvládají vytvořit zajímavý paradox – na první poslech se může zdá album vlastně vysloveně nudné. Nicméně nuda tady nemusí být brána a priori negativně.
Sama Legrand popisuje 7 jako desku, která podobně jako ta úplně první z roku 2006 stojí sama izolovaná kdesi ve vesmíru. Člověk ví, že tam někde něco je, snaží se na to ukázat, ale je to spíš takové plané vyhlížení a doufání, že jsme se trefili. Když posloucháme Beach House v jejich současné podobě, máme stejné pocity. Můžeme jenom doufat, jestli je chápeme správně a jestli vůbec správně chápat jdou.
Beach House svým způsobem vždycky balancovali na hraně mělkosti, což se jim v rámci žánru nemůže úplně vyčítat. Romanticky však doufám, že například výměna producenta (jejich dlouholetý producent Chris Cody za Sonica Booma ze Spacemen 3) není zas až takový kalkul, jak by se podle dosavadních recenzí mohlo zdát. Právě naopak – zase až takovou roli to nehraje. Daří se jim totiž jedna věc. V jednoduchých melodiích, aranžích, intuitivních textech črtajících jakési dojmy jednou za čas bez varování probleskne reminiscence na cosi starého. Je tenhle motiv vážně vykradený z The Cure? Na kterou devadesátkovou kytarovku tahle melodie naráží?
Připomínky jsou tak zábleskovité a nahodile dávkované, že to trvá, než si člověk najde nit a dobere se řešení. Rozostřenost Beach House na novince dostupuje ovšem takového vrcholu, že i veškeré výše popsané úvahy se v jeden moment zdají zbytečné. Beach House totiž rozhodně na žádné přiznané vytěžování a odkazy nehrají.
Deska týdne. Beach House na dlouhé zasněné výpravě okolo vlastních vrcholů
I když to Beach House po rozporuplně přijaté desce Depression Cherry řada publicistů a fanoušků nedoporučovala, dvojice z Baltimoru se znovu rozhodla vydat do nových teritorií dream popu. Beze spěchu, s novým producentem a novými pravidly (nebo spíše bez nich). Novinka nazvaná číslovkou 7 úspěšně kompiluje silné okamžiky minulosti s novými nápady. Přirozeně a nápaditě.
Dvojici Legrand a Scally se daří přeskakovat z nálady na náladu i ze stylu na styl. Někdy si vystačí jen s kytarami, jako je to v asi nejpřístupnějším hitu Pay No Mind z úvodu desky. Po chvíli se dostáváme k popové modlitbě L’Inconnue, kde rodilá Pařížanka Legrand zpívá střídavě ve francouzštině a angličtině až pohansky vyznívající text o skupině sedmi dívek. Celou desku pak uzavírá až elektrizující Last Ride, kde se míchají kytarové vybrnkávačky se sonickými klávesovými vlnami. 7 pomalu plyne a uvrhuje posluchače do zvláštního bezčasí.
Sedmá řadová deska Beach House je za poslední dobu rozhodně jejich nezajímavější, i když se k ní cesta hledá poměrně dlouho. Nejsnadněji se otevře jako kulisa k bezcílnému bloumání po městě. Opuštěné, neudržované parky, vyschlá jezírka a děti prohánějící míče po rozpukaných ulicích. Přiznaná nostalgie po něčem, na co si nejde snadno vzpomenout. A Beach House k tomu mají klíč.
Beach House – 7 (Sub Pop, Bella Union)
Hodnocení: 70 %
