DESKA TÝDNE: Temnota se zjevuje v ostrém slunci. The Haxan Cloak a jeho soundtrack k hororu Midsommar

Když Američan Ari Aster pracoval na scénáři k folkhororovému snímku Midsommar, který půjde do českých kin koncem července a který diváka přivádí spolu se skupinkou amerických studentů na trochu podivný festival ve švédských lesích, poslouchal stále dokola tvorbu britského experimentálního hudebníka Bobbyho Krlice aka The Haxan Cloak. Kontaktoval jej pak osobně, ještě dřív, než bylo v kinech Hereditary. Krlicovi se spolupráce zamlouvala hned od začátku. Ostatně, nebyla to jeho první práce na filmové hudbě, spolu s Atticusem Rossem spolupracoval na doprovodu k dokumentu Almost Holy.

Hudba, kterou Krlic pro Slunovrat vytvořil, vychází ze soustředěného studia tradičních švédských, islandský i norských hudebních postupů. S jejím psaním začal dřív, než se započalo s natáčením filmu, neboť prvotním impulsem bylo vytvoření atonálních, bezeslovných rituálních písní. Ty měly zaznívat během pohanských rituálů, kterých se pětice amerických studentů, skládající se ze tří přátel a páru na pokraji rozchodu, účastní. Dívka Dani, se kterou se její přítel Christian tak trochu chystá rozejít, zároveň prochází těžkým životním obdobím a ztrátou – tudíž návštěva pohanských rituálů ve Švédsku se pro americkou pětici jeví jako ten nejlepší katalyzátor smutku, nudy i vzájemných problémů. Midsommar je tak především emocionálně drastickým rozchodovým filmem v hávu světlem přepáleného folk hororu.

Krlic kromě pečlivého nastudovaní místní folklórní tradice a samplování nástrojů, jako je například niněra, spolupracoval i s Björk, která mu poskytla spoustu rad ohledně skandinávské pastorální hudební tradice. Krlic tímto způsobem vytvořil fikční svět vesnice Hårga a zejména pak ilustruje niterné prožívání hlavní hrdinky Dani. Vedle vysloveně hororových, zlověstných a nervózních skladeb, jaké v soundtracku najdeme (Hålsingland) a které jdou v duchu klasičtější tvorby The Haxan Cloak – pravda v orchestrálnějším oblečku –, nám Krlic dává nahlédnout i do prosluněných krajin (The Blessing, The House That Hårga Built, která se zároveň odkazuje i na poslední skladbu Fire Temple) a té netemné podoby tradiční švédské rurální vesnice, která postvysokoškolským Američanům musí logicky zpočátku učarovat.

Důležitým tématem – jak už filmu, tak i samotné hudby – je právě vnitřní svět Dani. Turbulentní a spíše zarmucující emoce, které v průběhu filmu prožívá a které se snaží Krlic v soundtracku vyjadřovat, mu hrají stoprocentně do karet, protože právě díky nim vdechuje své filmové hudbě typicky ponurou melancholii. I když v Hårze vládne permanentní světlo a jasné barvy jak z reklamy na prací prášek na bílé oblečení, Krlic nechává do okolních lesů vstoupit mlhu z blat, aby vše zahalila. Slunovrat může možná působit jako další variace kultovního The Wicker Man pro generaci, která je zvyklá vidět svět přes instagramový filtr, nicméně hudba, kterou Bobby Krlic napsal, je ideální k čekání na jeho třetí řadovou desku, na které údajně už usilovně pracuje.