Deska týdne: Tune-Yards na tanečním parketu medituje o kultuře bílé většiny

23. leden 2018

Merrill Garbus a její projekt Tune-Yards sledujeme na Radiu Wave od samého začátku fungování. Svým entuziazmem dokázala Američanka vždy strhnout pozornost na svou stranu. A novinka I Can Feel You Creep Into My Private Life vysoko nastavenou laťku nepodlézá. Především proto, že vedle neztenčené energie stojí za předloženou hudbou silná témata, která z alba dělají vícevrstevnatou výpověď.

Když se Merrill Garbus nechala strhnout náklonností k africké hudbě, odstěhovala se do epicentra dění, aby své nápady spojila s muzikanty, a ne pouze s nějakými mlhavými představami. I nové desce Tune-Yards předcházelo osahávání neznámého prostoru. Nejprve účast na šestiměsíčním meditačním semináři, na kterém se chtěla poučit, „jak bělošská skupina obyvatel funguje na poli sociální spravedlnosti“. Vedle toho poprvé přijala výzvu stát se rezidentní DJkou v baru nedaleko svého oklahomského bydliště.

Merrill nikdy nebyla umělcem žijícím ve vzduchoprázdnu. Její textové údery mířící do (vlastních) řad bílého obyvatelstva ale nebyly nikdy promyšlenější. Singly Now as Then nebo Colonizer nabízí břitké komentáře k plíživé nesnášenlivosti a násilí v Americe. Pomalu se rozjíždějící Hammer popisuje africký přístup mužů k ženám, zatímco jinak jásavá Coast to Coast se zamýšlí nad masivním plundrováním životního prostředí. DJská zkušenost pak nově vehnala do hudby Tune-Yards prvky diska a v případě prvního singlu Look At Your Hands nebo ABC 123 i více než malé množství elektroniky.

„Taneční hudba měla vždy sílu spojovat lidi s něčím, co překonává naše chápání. A zda kritické texty mají větší šanci zasáhnout posluchače, když jsou zabaleny do pozitivní hudby? Jedině tehdy, když jsou spárovány se správnými věcmi,“ odhaluje Garbus taktiku nového alba v rozhovoru pro The New York Times. Její strategie je totožná s taktikou, se kterou popanarchisté Chumbawamba vtrhli začátkem devadesátých let na popovou scénu. Britové sociálně kritické stati z objemných bookletů a provokativní texty propašovali v chytlavých hitovkách do vrchních příček britské hitparády, což zřejmě nejsou plány Tune-Yards. Přesto, zajímavý koncept desky reflektující nastavení kultury „bílé většiny“ ve společnosti by bylo škoda jen tak odzívnout.

Deska týdne: tUnE-yArDs zkrotila svoji výstřednost

03073643.jpeg

Merrill Garbus alias tUnE-yArDs dělá hudbu, kterou buď milujete, anebo nenávidíte. Její extrovertní, excentrický a vlastně i exžánrový pop na dvou předchozích albech překypoval divnými nápady i zemitou energií a zároveň i trochu otravnou švihlostí, kterou se tUnE-yArDs rozhodla prezentovat svůj aktuální projekt. Třetí album Nikki Nack ukončuje její cestu od desek natáčených na diktafon k profi studiu i velkým producentům (John Hill, Malay) a zároveň hudebnici nachází ve stavu, kdy už se nemusí schovávat za výstřelky či jednorozměrnou dětinskost.

Pro Tune-Yards na nové desce hraje nejen hmatatelná angažovanost, zapálenost pro „probíranou látku“, ale především neutuchající invence, která filozofickému přemítání vdechuje život. Už citovaný New York Times nedávno přišel s článkem reflektujícím velké zapojení aktuálních témat do hudby protagonistů hudební první ligy. Nazval ho „velkým probuzením“. Léta amorfně působící scéna náhle cení zuby, kouše a vedle toho vás nutí na její chytlavou hudbu tančit. Po dlouhé době je tolik zatracovaný pop schopen podat svědectví o době, ve které žijeme. I díky novému albu Tune-Yards se za svou náchylnost k popu nemusíme před kamarády s náročnějším vkusem stydět.

Tune-Yards – I Can Feel You Creep Into My Private Life (4AD, 2018)
Hodnocení: 80 %