DESKA TÝDNE: Tyler, the Creator vytáhl sám sebe z ohně. A je z toho jeho nejlepší album

„Theresa je pryč, já jsem zpátky,“ napsal americký rapper Tyler Okonma a člověk mu nemohl nefandit. Přesně týden po vydání Tylerova šestého studiového alba rezignovala britská ministerská předsedkyně Theresa May, která Tylerovi ještě coby ministryně vnitra v roce 2015 zakázala vstup do země. Kvůli „textům vyzývajícím k násilí a netoleranci homosexuality“ musel Tyler zrušit turné k předchozí desce Flower Boy. Zákaz už ale vypršel, Theresa May odchází a Tyler se vrací v možná nejlepší možné formě: vyprodal tři koncerty v Londýně a jeho album Igor momentálně kraluje americkému albovému žebříčku.

Tyler, the Creator – IGOR|foto: Columbia Records

Vrcholu kariéry dosáhl Tyler, the Creator s albem, které se v ničem nepodvoluje hudebním nebo komerčním trendům. Vydání alba oznámil pouhých deset dní předem („Nikoho nezajímá, že za osm měsíců něco vydáte. Prostě to vydejte,“ řekl pro magazín Complex), nevypustil z desky žádný singl, zbytečně ji nenafukoval. Najdeme na ní jenom dvanáct tracků – a všechny si produkoval sám. Už způsob vydání je v době předimenzovaných drakovských playlistů a tracků s dvaceti producenty osvěžující. Není to ale ještě nic proti tomu, jak album doopravdy zní. Tylerovi se totiž snad poprvé během kariéry podařilo zachytit vlastní vnitřní svět tak, aby jej dokázali naplno vnímat i ostatní.

Zakládající člen divokého kolektivu Odd Future byl sice od začátku nadměrně kreativní a plodný, z každé jeho desky vyzařovala intenzivní snaha pozvat do svého mentálního příbytku i někoho dalšího, často ale byly dveře zavřené. Kreativita byla udušená agresivitou, rozstřelenost a nekonzistence sice v něčem lákala, posluchač měl ale často pocit, že poštovní holub s Tylerovou zprávou v půlce letu někde odpadl. Tady konečně doletí až k vám. A jeho zpráva je radostná: Tyler v něčem připomíná raného Kanyeho Westa na deskách The College Dropout nebo Graduation, a to nejenom absolutním dohledem nad výsledným zvukem. Často zpívá, s mistrnou samozřejmostí sampluje staré soulové songy (není asi náhoda, že podobně jako Kanye vybrakoval i sedmdesátkový hit Bound od kapely Ponderosa Twins Plus One), je sebejistý, uvolněný, nadmíru zábavný, nikdy se ale nesníží k rapovému kolotočářství. Tady nemá smysl přemýšlet nad tím, kde končí rap a začíná pop nebo soul. Tyler umíchal všechno dohromady tak, že hraniční čáry neexistují.

Občas nechá problesknout starého testosteronového Tylera, v tracích jako New Magic Wand nebo What’s Good dá vzpomenout na legendární televizní debut Odd Future u Jimmyho Fallona, většinu stopáže se ale překvapivě blíží Franku Oceanovi. Pomáhá mu v tom hostující Solange nebo CeeLo Green (to ještě existuje?), sound desky osvěží i Playboi Carti nebo Lil Uzi Vert, jinak je ale na současné rapové poměry album nebývale osobní i příběhové. V něčem je bližší zmíněné Solange než jakémukoliv současnému rapu – podává podrobnou zprávu o Tylerově vnitřním životě, zároveň je ale tentokrát natolik univerzální a empatické, že si z něj něco vezme úplně každý. 

Zachycuje Tylera v okamžiku, kdy se zbavil všech svých démonů, a konečně tak uvolnil cestu opravdu živoucí a dýchající hudbě. Někomu možná bude chybět typicky groteskní Tylerova naštvanost, na tu už jsou tady ale dnes jiní. Tyler má jiné starosti: je to jako v klipu k tracku Earfquake, ve kterém zpívající Tyler v eltonovském oblečku nejdřív zapálí studio, aby se pak zjevil jako hasič a zachránil sám sebe.

Tyler, the Creator – Igor (Columbia Records, 2019)