Deska týdne: Workoholička Marie Davidson se směje kapitalismu do tváře

Marie Davidson na sebe poprvé strhla větší vlnu pozornosti před dvěma lety, kdy vydala svoji třetí desku Audieux Au Dancefloor. Tehdy ještě víc zpívala i víc využívala svoji rodnou francouzštinu. Ve stejné době taky vystoupila v pražském Futuru v rámci večírku Rare. Minimalistické, technem načichlé temné synťáky doprovázelo přebíhání z jedné strany pultu na druhou. Marie Davidson působila příjemně a sympaticky. Humor, který do svých skladeb zakódovává, vytváří opak k chladnosti její hudby situované do tmy tanečního klubu. Na Working Class Woman hudebnice odhazuje veškeré masky a tragikomicky popisuje realitu dvou let strávených na turné. Scénu elektronické hudby kritizovala i na předchozí desce, tentokrát se ale dostáváme ještě hlouběji.

Marie Davidson – Working Class Woman |foto: Ninja Tune

Hodně naznačuje už první skladba Your Biggest Fan. Znepokojivé, jakoby po zemi se rozvalující beaty doplňují útržkovité promluvy. Hudebnice dohrává a na kraji pódia se objevuje minimálně jeden zevloun. Pokud budete stát dostatečně blízko, některé dotěrné otázky v tom hluku zachytíte možná též. „Mám ti pomoct smotat kabely? Nemáš nějaký drogy? Škoda, že jsem nestihl tvůj set, prej to bylo skvělý,“ přednáší až s divadelním přednesem Davidson. K hláškám se nijak nevyjadřuje. Asi jako když vyprávíte vtip, který je svým obsahem tak trochu na hraně vážnosti. Jak si to kdo přebere, je už na něm. Psychedelický výlet do duše Marie Davidson totiž pokračuje.

Davidson se netají tím, že před pár lety začala s terapiemi a psychoanalýzou. Nedělá to ovšem pro nikoho dalšího, jen pro sebe. Tenhle klid a sebejistota čiší z desky i v momentech, kdy si z psychologů a terapie dělá tak trochu legraci jako v tracku The Psychologist. Stejně nejednoznačně vyznívají i skladby Work It nebo Workaholic Paranoid Bitch. Davidson pracuje hodně a ráda, motivační hlášky z obou zmíněných skladeb ale znějí více než ironicky. Směje se Marie Davidson s námi kapitalismu nebo nám samotným, jak jsme v systému nekonečné práce a jen malého množství odpočinku lapeni? A nevysmívá se taky trochu sama sobě?

Psychoanalytický rozbor by si zasloužila každá skladba z Working Class Woman. Davidson se totiž točí na dvou hlavních východiscích. Pozadí fungování v klubech a zároveň systému orientovaném na práci a produkci. „Myslíte na svoji práci často? Bojíte se, že o ni přijdete?“ ptá se mezi řádky ve svých skladbách a podobné otázky klade sama sobě. „Chci, aby mi práce sebrala můj život? V žádném případě!“ tematizuje problém v rozhovoru pro Noisey. V tomto světle skladba Work It, kde se právě tyto frustrace kumulují a zároveň parodují, vyznívá ještě příznačněji.

Zvukově je Working Class Woman pestrá nahrávka. Od post-klubově inspirovaných skladeb se dostaneme třeba až k darkwaveovému slaďáku So Right. Naštěstí tato skladba jako osiřelá výspa spíše dolaďuje vyznění desky jako černohumorné, noirové grotesky. Davidson se sama, co se týče hudby, stále považuje spíše za debutantku než ostřílenou producentku, právě to jí přináší větší svobodu. A také postupné vymaňování se z vyježděných darkwaveových kolejí.

Hodnocení: 85 %
Marie Davidson – Working Class Woman (Ninja Tune, 2018)