DESKA TÝDNE: Zklidněte to. Senzace Black Midi na debutu Schlagenheim zatím nic nereformuje

Black Midi
Black Midi

Ještě dřív než se vůbec dalo od kapely Black Midi cokoliv poslechnout, obestírala existenci londýnské čtveřice až mytická aura. Od začátku se proslýchalo, že se jedná dost možná o to nejlepší, co v indie rocku v Británii za poslední dobu vzniklo. Následný hype, podpořený nadšenými ovacemi hudebních publicistů, ovšem kapele při vydávání jejich debutu se smyšleným názvem Schlagenheim tak trochu komplikuje situaci.

Kapela Black Midi se dala dohromady na prestižní londýnské Brit School Of Performing Arts & Technologies, mezi jejíž absolventy patřily například Adele nebo Amy Winehouse. Právě tam se loni také odehrál jejich živý debut. Už od začátku se kolem čtveřice nesl odér tajemna. Nikde se nedalo pořádně poslechnout, co hrají, nicméně ve vzduchu už visela podepsaná smlouva s velkou indie nahrávací společností Rough Trade a jejich 12” Speedway, který vznikal ještě jako autorský hit basáka a zpěváka Camerona Pictona, se prodával jen na poloutajených koncertech kdesi v londýnském skladu. Vydání jejich debutového alba Schlagenheim tak předcházela vlna šuškandy, která úspěšně rozvířila zájem i možná nadměrná očekávaní.

Black Midi – Schlagenheim

Black Midi se nikdy netajili tím, že pokukují tak trochu po velkých jménech minulosti – živé vystoupení s Damem Suzukim z kultovní krautrockové kapely Can nebo odkazování se k pionýrům jazz fusion, americké sedmdesátkové kapele Mahavishnu Orchestra. Veškerou svoji tvorbu (kromě prvních singlů bmbmbm a Speedway) zakládají na jamech a nekonečném hraní, což je znát hned na první poslech. Právě zkušenost z umělecké školy propůjčuje už od začátku Black Midi jistotu a jakousi sehranost. K upocenému matematickému přepočítávání v jejich hudbě zas tolik nedochází a prostupuje ji spíš posthardcorová lehkost spolu s Pictonovým nekonečným kázáním – třeba o zlovůli institucionalizovaného náboženství (953) nebo o problémech s přístupem k pitné vodě (Near DT, MI). Právě k tomu mají Black Midi nejblíž, pozapomenutému žánru nultých let, jehož sílu se jim teď pomalu, ale jistě daří oprašovat. Druzí Fugazi z nich zatím ale nejsou a jen tak nebudou.

V případě Black Midi nemůžeme tvrdit, že by to bylo mnoho povyku pro nic, nicméně vykřikování, že kapela redefinuje a reformuje rock a přináší něco úplně nového, se potvrdit rozhodně nedá. Pokud se ovšem artovější a komplikovanější hudba spolu se silným, společensko-kritickým poselstvím vlomí díky Black Midi do širšího povědomí, potažmo mainstreamu, bude to rozhodně v lecčem osvěžující.

O čem Black Midi zpívají a snaží se pokrýt ve svých textech trochu širší a složitější témata? Na které kultovní kapely se odkazují a co je v tom nakonec nejvíc slyšet? Je Schlagenheim dobrá deska? Může přehnaný hype novým kapelám i uškodit? A jak to bude se senzací Black Midi do budoucna? Poslechněte si celý rozhovor o naší Desce týdne!

Black Midi – Schlagenheim (Rough Trade, 2019)