Deska týdne: Zpěvačka Solange se vrací domů do Houstonu v psychedelickém duchu

Solange - When I Get Home
Solange - When I Get Home

Solange Knowles, sestra popové divy Beyoncé, přichází letos v březnu se svou již čtvrtou deskou When I Get Home. Je to úkrok stranou, do experimentálnějšího a psychedeličtějšího hájemství. Solange navíc k desce natočila i průvodní film plný kovbojských klobouků a deloreanů, jak se na „milostný dopis“ nejlidnatějšímu americkému městu patří.

Už od poslední, velmi ceněné desky Seat at the Table, kterou Solange vydala před 3 lety a na níž se snažila amplifikovat konkrétní příběhy (nejen) ze svého života i zpracovávat silná témata, bylo zřejmé, že by se mohlo jednat o dobrý protipól právě mainstreamovému a pompéznímu popu její sestry. Na When I Get Home se ovšem Solange vydala ještě dál. Album jako takové není deskou, jako spíše pásmem črt, mixtapem, kdy se jedna píseň přelévá plynule do druhé. Ač jsme začali poslouchat hned od první skladby, jakoby deska už začala mnohem dříve. Působí to podobně jako hypnagogické mixtapy Deana Blunta, popřípadě jeho inkarnace Babyfather.

Solange do příběhu o Houstonu skryla historii černé hudby

Solange

S předchozí deskou A Seat At The Table zaútočila Solange na přední místa výročních žebříčků a ukázala nám, jak opojně může znít aktualizovaná verze černého psychedelického soulu. Měla toho prý hodně na srdci. Na novém albu When I Get Home je to ale jinak – Solange teď chce prý hlavně předávat pocity. Jak se jí to daří?

When I Get Home se nápadně podobá vlnění, kdy jednotlivé vlny skladeb mysteriózně připlouvají a stejně tajemně pak zase odplynou. Stejně jako to může být s city, které jsou středobodem When I Get Home a které chce tentokrát Solange sdílet se světem namísto příběhů. Album je tak souborem momentek a dokumentů situací zaměřených na její rodné město Houston, které zpěvačka prožívala a prožívá v tzv. Space City. Vrací se do čtvrti Almeda nebo vypráví o prohýřených nocích (Stay Flo). Solange si opět přizvala širokou plejádu spolupracovníků. Na jejím výletě po Houstonu ji doprovází Gucci Mane, Playboi Carti nebo John Caroll Kirby, ezo-ambientní producent, známý pro své desky Music For Meditation. Hudba a texty jsou ale pouze její. Sama Solange v rozhovoru pro server Pitchfork zdůraznila, že většina její práce jsou konečné úpravy a naštěstí je pro tuto mravenčí činnost dostatečně ukázněná.

Mezi své hlavní inspirační zdroje řadí Solange především hudebníky, jako je Alice Coltrane nebo kosmický jazzový mág Sun Ra. Do jejího melancholického R&B se promítají retro synťáky i neučesané koketování právě s psychedelickými a afrofuturistickými vlivy. Solange se k odkazu hledání své afroamerické identity plně hlásí, v zimě vstoupila na sociální síť Black Planet, kde začala umisťovat vodítka ke své nové desce, především v promyšlených, artových videích. Pocity, o kterých vypráví a o které se dělí na When I Get Home, jsou tudíž jasně ukotvené a zacílené.

When I Get Home sice nemusí působit jako deska v tom tradičním slova smyslu, je ovšem předzvěstí velkých věcí, kterých se od Solange snad v budoucnu dočkáme. Na When I Get Home totiž ukazuje, že se nebojí experimentovat a hledat vlastní cestu.

Fungují skladby na When I Get Home samostatně? Jak moc se promítá do její tvorby inspirace u Sun Ra? A o čem všem na nahrávce zpívá? Poslechněte si celý rozhovor Judity Císařové a Jakuba Kaifosze!

Solange – When I Get Home (Columbia Records, 2019)