Deska týdne: Zpráva Ministerstva popu o tvůrčí krizi schovaná za lyžákovou nostalgií

9. leden 2019
Ministerstvo popu – Třídní sraz

Stýská se vám po zlatých časech českého pop-rocku a prvních romancích z festivalových stanových městeček? Jednomu z nejvýraznějších českých písničkářů poslední dekády Dominiku Zezulovi asi ano. A tak se studiovou kapelou složenou ze členů Silver Springs a Neřvi mi do ucha v zádech pokouší na nenápadném konceptuálním albu Třídní sraz hranice melancholie a kýče.

„Nepřemejšlí nad tím, co se smí / A co už je možná trochu trapný,“ zpívá Zezula přes kytarový hook z katalogu vypsané fiXy v úvodu písně Anežka a nechtěně tak sám vynáší soud nad vlastní novinkou, kterou na sklonku roku vydal pod pseudonymem Ministerstvo popu. Stejně tak funguje i slogan, kterým celou desku zastřešil: „Vypsaná Mňága“. Prostě a jednoduše, když už se jednou tlačí na pilu, tak aspoň pořádně.

Dvanáct tracků, každý z nich věnovaný jednomu spolužákovi či spolužačce, je koncept, který vyžaduje opravdu vytříbenou vypravěčskou schopnost. Tu Zezula trochu násilně ohýbá už od debutu Dětí mezi reprákama, kterým před čtyřmi lety zaplnil díru v srdcích fanoušků po na neurčito odmlčené post-hudbě. Lehkost, se kterou Újezd mapoval životní trampoty hříšných lidí města pražského, vystřídal ale už na třetím albu Prázdniny patos.

Třídní sraz všem fanouškům Zezulovy krutě empatické poetiky poskytuje místo pletence osudů postav obraz písničkáře zápolícího s aktualizací vlastního jazyka. Anežka, Ondřej, Bára, Jakub, Lucie ani nikdo jiný z party se na srazu nesetkávají. Každý z nich existuje pouze jako skica a po svých pár krátkých minutách slávy z alba mizí. Dominik dokonce ani nedorazil. Třídní sraz se tak vlastně nekoná, stejně jako se nekoná jakékoliv Zezulovo vystoupení z komfortní zóny.

Tip Dominika Zezuly: Baví mě repetitivnost a minimalismus Yo La Tengo, znovu mě dostali i Modest Mouse

Dominik Zezula

Playlistům na streamovacích službách propadl i Dominik Zezula. Polovina Post-hudby a zakladatel grafomanského písničkářského projektu Děti mezi reprákama si do nich způsobně třídí svoji oblíbenou hudbu podle nálad a období. Co ze svého výběru doporučuje?

Přiznaně cizí, ač soundtrackově chytlavé, melodie plné dokonale zaměnitelných citací motivů tuzemských kytarových kapel konce minulého století přitom fungují perfektně a jejich provedení není proč cokoliv vytýkat. V kombinaci s předvídatelnými archetypy aktérů však vytváří celek, který je ekvivalentem nechtěného opětovného zhlédnutí Snowboarďáků.

Místo plnohodnotného alba jsme zde tak spíše svědky bravurně zvládnutého cvičení z tvůrčího psaní s občasnou pachutí copywritingového písničkářství, které ve finále jen s pokrčenými rameny podtrhává fakt, že z jukeboxů bude i nadále místo Ministerstva popu hrát Mňága s Fixou.  

Zažívá jeden z předních písničkářů generace Y tvůrčí krizi, nebo je to všechno nadmíru promyšlený koncept? Poslechněte si více v recenzi Jakuba Kaifosze.