Děsnej biják Vládci chaosu. Průkopníky black metalu ukazuje jako partu násilných ožralů

Mayhem ve filmu Lords of Chaos
Mayhem ve filmu Lords of Chaos

„Jaký to asi je, zarazit nůž člověku do těla?“ položí si řečnickou otázku jeden z členů Černého kruhu vystupující pod přezdívkou Faust a prohlíží si obří kudlu. Zevluje u pultu obchodu s deskami Helvete. „Asi to budeš muset zkusit,“ odpovídá mu s decentním úšklebkem majitel obchodu – Øystein Aarseth, kytarista blackmetalové kapely Mayhem, který si říká Euronymous.

Filmů a knih věnujících se úsvitu jedné z nejextrémnějších odnoží tvrdé hudby – black metalu – vzniklo od jeho počátku nepřeberné množství. Fascinace kultem smrti, údajný satanismus a fašismus, vraždy i pálení kostelů vzbuzují v lidech většinou obskurní zaujetí a mrazení. Jonas Åkerlund, bývalý bubeník švédských Bathory a především autor hudebních klipů (Roxette a hlavně Smack My Bitch Up od Prodigy), se rozhodl nasát informace z knihy Lords of Chaos a převyprávět příběh black metalu takový, jaký byl. Bohužel výsledek je jen rádoby komediální paskvil ve stylu Scary Movie, kdy jsou sice krvavé scény tvrdé a naturalistické, ale to je asi tak všechno. Nabízí se tak otázka, jestli mytický příběh kapel Mayhem a Burzum vůbec může mít dobrou filmovou adaptaci a vůbec – potřebuje metalová scéna filmy jako Vládci chaosu? Spíš ne než ano.

Z filmu Vládci chaosu

Příběh o zrodu toho „pravého norského black metalu“, jak jej pojmenoval zakladatel Mayhem a samozvaný duchovní vůdce Euronymous, je plný krve a násilí. Sebevražda šíleného zpěváka Mayhem Deada, který inhaloval ostatky zvířat, řezal se na pódiu a pohřbíval na zahradě své oblečení, aby z něj táhla smrt, nebo Faustova vražda homosexuála v lese v Lillehammeru jsou spolu s divokými pijatykami metalistů, kdy se střílí brokovnicí do domu a nezřízeně souloží, pouze skandální epizodky. Hlavní filmový příběh řevnivosti mezi Euronymem a Vargem Vikernesem (Burzum) je pak soutěží o to, kdo doplivne dál, a zároveň o tom, jak se „žák“ snaží překonat svého učitele. V momentě, kdy jsou už Varg a Euronymous na nože a Euronymous zároveň začíná věšet subkulturní život na hřebík, jej naštvaný Varg usvědčuje z pozérství, dojede si pro něj z Bergenu do Osla a desítkami bodných ran jej zavraždí v jeho bytě. Proto také bizarní příběh tak silně rezonuje i mimo uzavřenou blackmetalovou komunitu.

Z filmu Vládci chaosu

Vládci chaosu bohužel nepřináší hlubinný vhled do subkultury, jak to učinil deset let starý dokument Until The Light Takes Us nebo již zmíněná knižní předloha. Nefungují ani jako zábava, což se podařilo nejslavnějšímu hudebnímu mockumentu This is Spinal Tap!, který letos oslaví 35 let od svého natočení. Vládci chaosu kloužou po povrchu a snaží se celé téma tak trochu shodit humorem. Film se tváří místy jako béčko, trapnost vtipů ovšem z devadesáti procent překračuje hranici únosnosti i v rámci trapnosti samotné. Zaměřit se na ty usměvavější stránky takto uzavřené a rigidní subkultury není sám o sobě špatný nápad. Vládci chaosu ovšem působí spíš jako „troškovská“ řachanda o znuděné mládeži ze zájmového kroužku, jejíž nudu jednou za čas rozčeří tratoliště krve nebo plameny olizující středověké kostely.

Vládci chaosu jsou filmem, který sám moc neví, co chce říct a kdo je jeho cílovou skupinou. Vykrucují se ze zodpovědnosti o pravdivém vykreslení událostí již úvodní větou, že je natočen podle skutečnosti, lží a toho, co se skutečně stalo. Nesnaží se vystihnout esenci a přitažlivost black metalu, který v sobě mísí punkovou podvratnost a vymezení se vůči systému.

Potřebujeme podobné filmy o norském black metalu? Jak vykreslují Vládci chaosu aktéry celého příběhu? A je humor filmu z produkce Vice povedený, nebo spíš ne? Poslechněte si celý příspěvek o Vládcích chaosu!