Destiny 2 je pompézní sázka na jistotu. Většině hráčů to bude stačit

23. září 2017

Pokračování rozporuplné online střílečky Destiny v masivní marketingové kampani slibovalo, že bude ve všem lepší než předchůdce. To splňuje, ale o nic dalšího se už ani nesnaží.

Destiny je hra, kvůli které si hráči i 3 roky po vydání dokážou dost ostře vyměňovat názory. Někdo ji považuje za to nejlepší, co na poli online stříleček kdy vzniklo, někdo jiný ji zase vnímá jako předraženou nudu. Pravda je, že původní Destiny bez přídavků byla skutečně jenom naleštěná bída s minimem obsahu. Hrálo se to hezky, ale bylo toho málo. Průměrný příběh, tragické vyprávění, nudné mise či placaté mapy, to všechno jsou důvody, proč se vybíravější hráči neostýchají na Destiny plivnout.

Část škod sice napravily už datadisky v čele s opěvovaným The Taken King, ale i přesto měli vývojáři v Bungie víc než dost konkrétních podnětů k zamyšlení. Výsledná podoba Destiny 2 napovídá, že se při vývoji moc nepřemýšlelo, jen se na základě zpětné vazby od hráčů tvrdě makalo. Nic revolučního ani odvážného totiž Destiny 2 nepřináší. Soustředí se pouze na opravy zmíněných chyb a vyladění jednotlivých mechanismů známých z prvního dílu.

Tak například má Destiny 2 konečně plnohodnotnou kampaň a srozumitelný příběh, který už si nemusíte dočítat na internetu. Zatímco v jedničce jste se kvůli špatnému vyprávění a hloupým dialogům nedozvěděli skoro nic (hláška „I don’t even have time to explain why I don’t have time to explain“ okamžitě zlidověla) a málokterá aktivita dávala smysl, dvojka předkládá stejně ucelenou kampaň jako moderní single-playerové střílečky. Kvalita level loňský DOOM to není, ale nasytíte se. A hlavně se rozehřejete na to, co je pro Destiny nejdůležitější – nekonečný hon za nejlepší výbavou a pohodové hraní s přáteli.

Destiny 2 už vychází pouze na aktuální generaci konzolí a PC, takže ji nebrzdí slabý hardware Xboxu 360 a PlayStationu 3. Je to poznat nejen na kvalitě grafiky, ale také na detailech, které znatelně zpříjemňují hraní. Mapy jsou větší, plnější a členitější a cestovat mezi jednotlivými světy už můžete přímo bez zdlouhavé zastávky na oběžné dráze. Ano, stejně jako spoustu dalších věcí to mělo zvládat už první Destiny, a právě proto se na dvojku snáší většina kritiky. Je prostě příliš opatrná.

Ze hry Destiny 2

Vydavatelský kolos Activision do hry samozřejmě nezapomněl přidat proklínané mikrotransakce. Za skutečné peníze si můžete koupit tzv. engramy, v nichž se schovávají nejrůznější kosmetické úpravy pro vaši postavu. To už je v dnešní době smutný standard, jenž v případě Destiny 2 hráče štve, protože shadery, jakési barvičky na brnění, se teď dají použít jen jednou a pak z inventáře zmizí. Nejjednodušší způsob, jak získat další, je právě skrze nákup engramů. Nikdo vás k tomu nenutí, každopádně to však zavání hamižností a nabubřelostí.

Destiny 2 je mistrně zvládnuté pokračování jedné přehnaně ambiciózní hry, které pro celou sérii značí nový začátek. Sázka na jistotu se autorům tentokrát vyplatila, byť opatrný přístup není něco, co bychom měli dlouze oslavovat. Modleme se, že pro další pokračování v Bungie seberou veškerou odvahu a přijdou s něčím, co zavře ústa i těm největším škarohlídům. Prostor ke zlepšení tu pořád je – Quest hodnotí 6 body ze 7. Kompletní recenzi, ke které jsme si přizvali šéfredaktora webu Hrej.cz Pavla Makala, a vzpomínání na taktickou akci Jagged Alliance 2 si poslechněte v novém Questu!

 

autoři: Lukáš Kunce , Jaromír Möwald
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.