Detektivní Clona nemá svou chatrnost čím zaclonit
Nový detektivní seriál České televize ambiciózně cílí na publikum, které inklinuje k moderním aktualizacím žánru.
Veřejnoprávní televize nedávno po delší době rozbila jackpot krimiseriálem Případy prvního oddělení. Přes všechny scenáristické kopance a realizační neobratnosti šlo po delší době o projekt, který se přesně trefil do vkusu domácího publika, odkojeného laskavými pány rady a ošuntělými policajty z lidu, kteří k rannímu turkovi a zapálené stařeně přikusují rohlík suché kriminalistické rutiny. Jakkoli dokážu akceptovat, že Malý pitaval z velkého města má na české obrazovce své pevné místo, dívat se na něj bez úsměšků nedokážu. Ale to je nejspíš čistě můj osobní problém.
Pokus navázat na úspěch Případů něčím modernějším, co by reagovalo na světové trendy, jsem očekával se zvýšenou pozorností. Clona se tváří jako skrz naskrz současná detektivní série s outsiderským hrdinou – fotografem a filmařem Romanem, který se po smrti otce-kriminalisty stane policejním kameramanem. Sedm dílů je postavených na rámcovém příběhu hrdiny, který proniká do nového prostředí a sžívá se s týmem různorodých detektivů, zároveň ale seriál pracuje na ploše necelé hodiny s uzavřenými případy.
V rámci novinářské projekce byla promítnuta epizoda číslo tři s názvem Únos. Podle slov producenta proto, že je typickou ukázkou naladění celého seriálu. Už z tak malého vzorku vyplývá celá řada pochybností. Předně – je podivuhodné, jak málo zajímavých souvislostí se v rámci jedné epizody vytváří. Milovníci cliffhangerů a vývoje postav se musí spokojit s otřepaným motivem, kdy neduživý hrdina toká s největší sexbombou oddělení, která samozřejmě randí s největším tvrďákem široko daleko. Velmi povrchní práce s motivacemi a vývojem charakterů nevynikne jen ve srovnání s podobně strukturovanými seriály zahraničními, ale je velmi nápadná sama o sobě. Řečeno jednoduše: v epizodě nefunguje přesvědčivě na osobní a pracovní rovině vůbec nic.
Scénář Marka Epsteina neobstojí ani jako detektivka. Třetí díl se věnuje případu únosu Romanovy bývalé dívky a na omezené ploše nenabídne nic nápaditého. Indicie jsou zkratovitě odhalované (postava si po čase vzpomene, že někde něco viděla), nebo získávané nepravděpodobnou cestou (tajný identifikační program vyvinutý americkými tajnými službami a ukradený Čínou) pachatel se demaskuje prozaickým faktem, že nepodstatná postava obsazená známým hercem přitahuje pozornost od počátku, obzvlášť když se kamera zaměří na jeden nápadný fyziologický detail.
Nutnost podřizovat dedukce faktu, že hrdina pracuje především se „zprostředkovanými“ obrazy, by sice teoreticky mohla ústit do velmi nápaditých scén, prakticky ale vede jen k zdlouhavému prohlížení videozáznamů a fotek, nepravděpodobnému zoomování a náhlému rozpomínání se na drobné detaily. Roman je jedním dechem tím, koho musí kolegové vodit za ručičku jako nesvéprávné dítě, ale zároveň tím, komu scénář okatě přihrává balóny před prázdnou branku. Clona má tak blízko k naivistickému vyprávění českých Kriminálek: Horní dolní, které zbytečně kombinují vztahové drama, rutinu a hi-tech elementy, přičemž většinu posunů vyšetřování obstarávají polopatické „objevy“ kriminalistů (čti: scenáristické obezličky).
Dalším sporným bodem je režie Tomáše Řehořka. Jeho záliba ve velmi efektním a stylizovaném vyprávění je dobře známá, ale právě v seriálovém formátu, kde je zapotřebí pracovat vedle klipové montáže s úspornou zkratkou, rafinovaným náznakem a psychologickým pozorovatelstvím se mění v kouli na noze. Namísto moderního a nápaditého snímání nabízí Clona jen samoúčelné exhibování s filtry a zvukovým designem. Obraz a zvuk se afektovaně překřikují, dialogy se letargicky vlečou, tempo vyprávění je přes množství použitých efektů únavně ambientní. Stylistické piruety navíc zoufale nevychází, třeba scéna z razie v bordelu je úmyslně vytaženou lascivní hudbou naprosto zabitá, nikoli ozvláštněná.
Těžko vymýšlím jedinou motivaci, proč Clonu sledovat, když selhává ve všech složkách, které ze současné seriálové detektivky dělají divácky tak atraktivní žánr. Jedním z důvodů by mohlo být to, že na rozdíl od Cirkusu Bukowsky nejde o snadno zařaditelnou kopírku konkrétního vzoru. Bohužel nejde ani o smysluplnou alternativu, pokud tedy za alternativu nepokládáme naprostou nefunkčnost.
Paradoxně se tak člověku dere na jazyk sebemrskačské doporučení, aby se ČT vrátila k lidovým poldům a temné případy pro příště přenechala těm, kteří je umí řešit přesvědčivě.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.