Děti se s diagnózou ADHD ztotožní líp než s tím, že zlobí nebo že jsou rozmazlené. Bývá to úleva
„Rodiče dětí s ADHD ho často vztahují k sobě – ‚on mě neposlouchá, on mě zlobí, nevím, jak už mu to mám říct‘. Pomůže, když pochopí, že tu existuje nějaký limit. Že i když to řeknou sebelepší formou a v sebelepším načasování, dítě je neuslyší a zeptá se jich na to o dvě minuty později. Není to osobní,“ říká Petr Valsa, speciální pedagog a dětský poradce.
„Ve škole se ADHD plete se zlobením. Děti s ADHD bývají pod obrovským tlakem. Často se strašně snaží se sebou něco dělat, ale sedět pět hodin ve škole a dávat pozor prostě objektivně nedokážou. Nedá se to vyřešit nějakým pedagogickým postupem, tak jak bychom řešili to takzvané zlobení. I když ADHD dítě vedete důsledně, projevy zůstanou,“ vysvětluje Petr Valsa rozdíl mezi dětmi s ADHD a dětmi, které nemají nastavené hranice.
„Jsou rodiče, kteří nálepku ADHD pro své dítě nechtějí a neurologa nebo psychiatra nevyhledají. Častěji ale rodiče i děti spolu s diagnózou dojdou k úlevě. Děti se navíc s diagnózou ADHD ztotožní líp než s tím, že zlobí nebo že jsou rozmazlené, což a jejich adresu často zaznívá,“ vysvětluje Petr, který působí jako speciální pedagog a dětský poradce v Ostravě. „A rodičům se zase uleví, že nemusejí dosáhnout toho, aby jejich bylo takzvaně normální,“ dodává.
„Děti s ADHD snadno, rychleji a hlouběji propadají do scrollování a do různých závislostí.“ Poslechněte si rozhovor s Petrem Valsou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
