Diagnóza F o adopci: Když si dítě odvezete, uvědomte si, že se stáváte rodiči

„Neměli jsme na dítě žádné požadavky. Vycházeli jsme z toho, že pokud máte vlastní dítě, taky až do porodnice nevíte, jaké vlastně bude. Po několika letech jsme dostali zprávu, že je možné adoptovat osmiměsíční holčičku,“ začíná paní Nováková vyprávět rodinný příběh. Adopci v té chvíli nebránily žádné právní komplikace, a tak si mohli holčičku poměrně brzy odvézt domů. „Byl to skvělý pocit, bylo to nádherné,“ shodují se manželé, když vzpomínají na první okamžiky společného života. Obavy z toho, jak zvládnout výchovu cizího dítěte, neměli. „Pocházím z velké rodiny, takže jsem zkušenosti s dětmi načerpala z péče o své neteře a synovce,“ říká paní Nováková a manžel doplňuje, že výchova dcery probíhala vlastně úplně normálně.

Informaci o tom, že se narodila někomu jinému než právě manželům Novákovým, dostala dívka velmi brzy. „Byli jsme stále v kontaktu s kojeneckým ústavem a ona se tam těšila, že se zase pojede podívat na miminka. Když si asi ve dvou a půl letech prohlížela fotografie, popisovala, že na této dece měla hračky, a já jsem řekla, že ano, když jsme si ji přinesli, tak jsme jí tam dali hračky. A ona se zeptala – vy jste si mě přinesli z kojeneckého ústavu? A já jí řekla, že ano,“ popisuje paní Nováková. Oba manželé se pak shodují, že je dobré, aby se dítě pravdu dozvědělo co nejdříve a od svých rodičů. „Tady v Česku se nic neutají a vždycky se můžou najít nějací hodní sousedé, kteří to dítěti neopatrně sdělí a nedohlédnou, co tím dítěti můžou způsobit,“ říká pan Novák.

Na to, že je dcera adoptovaná, rodiče pro jistotu upozornili při vstupu do školky i do školy, ačkoliv vzhledem k tomu, že žili v malé obci, se to tak nějak všeobecně vědělo. S potížemi s vrstevníky, kteří by se dceři za to nějak posmívali, se nesetkali. A ani oni sami její původ nijak nezmiňovali ve smyslu, že by jím vysvětlovali nějaké nežádoucí dceřino chování. „To bych chtěla zdůraznit pro všechny adoptivní rodiče, aby se nebáli. Ten jejich adoptovaný Pepík zlobí úplně stejně jako Franta odvedle, který adoptovaný není,“ říká paní Nováková. „U toho Franty se to dá možná snáz vysvětlit, protože třeba dědeček Ferdinand byl stejný, zatímco dědečka adoptovaného dítěte člověk nezná,“ dodává.

„Neměli jsme na dítě žádné požadavky.“ |foto: Fotobanka Pixabay,CC0 Public Domain

O dětech z ústavní péče se mnohdy hovoří v souvislosti s jejich deprivacemi a následným patologickým začleněním, resp. nezačleněním do společnosti, zmiňme například film Smradi, který je natočen podle skutečného příběhu Terezy Boučkové. Manželé Novákovi však s tímto pohledem nesouhlasí. „Jsou děti z ústavní péče, které jsou problémové, ale ještě víc je dětí vlastních rodičů, které jsou také problémové,“ říká pan Novák. Připouští, že vliv déletrvající ústavní péče na dítě nedokáže posoudit. Vzhledem k tomu, že sami adoptovali dceru ještě před dosažením prvního roku věku, ovšem i tam předpokládá, že jsou děti „takové i makové“. „Na dceři jsme žádnou deprivaci nepozorovali, byla dobře začleněná v dětské skupině v kojeneckém ústavu a ani odborníci neshledali, že by byla nějak poškozená nebo zaostalá,“ dodává pan Novák. Ani později se podle jeho slov žádné zásadní potíže u dcery neobjevily. „Jsem přesvědčená, že i přesto, že měly sestřičky v kojeneckém ústavu na starosti ne jedno, ale několik dětí, tak se jim věnovaly dobře,“ vzpomíná paní Nováková. A pan Novák ji doplňuje: „Byly jako trochu roztěkané maminky, které mají na starosti víc dětí, ale věnovaly se jim adekvátně.“ Kojenecký ústav oba popisují jako přívětivé a hezké prostředí.

Děti z ústavní péče: potíže se u nich často očekávají automaticky, říká psycholožka Preslová

• Upravit
• Smazat

Do ústavní péče se děti v České republice dostávají v situacích, kdy nemají rodiče nebo se o ně rodiče ani jiní rodinní příslušníci z nějakého důvodu nemohou starat a zatím nebyla nalezena vhodná náhradní instituce. Jak se dětem v těchto podmínkách žije a vyrůstá? Odnášejí si do života v důsledku chybějících rodičovských postav sbírku traumat, nebo lze v dětském domově vyrůst v relativně spokojeného jedince?

Druhým snímkem, který je tentokrát v Diagnóze F zmiňován, je dokument Lindy Jablonské V nejlepším zájmu dítěte, který ukazuje příběhy dvou dětí – jednoho v kojeneckém ústavu a druhého v dočasné pěstounské péči. Manžele Novákovy film popudil. „Přišlo mi to odlidštěné, chyběl tam cit, měla jsem pocit, že sleduji popis nějakého řemesla a úspěšného řemeslníka,“ říká paní Nováková. „Měla jsem špatný pocit i z toho, že se tam zobrazovala budoucnost toho dítěte jako negativní. Že když to dítě nejde okamžitě z porodnice do pěstounské péče, tak že jednou bude poškozené a nebude v pořádku. To, že adoptivní chlapeček někomu na pískovišti vezme kyblíček, neznamená, že bude v šestnácti letech vykrádat samoobsluhy,“ dodává rozhořčeně s tím, že jejich zkušenost s adopcí je prostě jiná.

„Každý, kdo uvažuje o adopci, by si měl uvědomit, že je rodičem. Mít dítě znamená nejen milovat a mít teď toho vysněného broučka. Každé mimino vyroste, a když roste, tak potřebuje podporu a ochranu a taky občas přistřihnout křidélka,“ říkají na závěr svého vyprávění manželé Novákovi v Diagnóze F.

Zajímá vás osud adoptované dívky po třiceti letech? Poslechněte si záznam rozhovoru!

*Pravé příjmení manželů na jejich žádost neuvádíme, jejich identitu autorka pořadu zná.

V třídílném speciálu Diagnózy F o ústavní péči o děti budeme pokračovat i příští týden. Svůj úhel pohledu a také svůj osobní příběh nabídne Michal Dorď – člen vládního výboru pro práva dítěte, který má za sebou i vlastní zkušenost s ústavní péčí.