Diagnóza F: Ve vztahu se závislým je dobré hlídat si vlastní hranice

Život se závislým partnerem s sebou nese mnohá úskalí. Závislost přichází často plíživě, jsme vůči výstřelkům partnera tolerantní, snášíme trápení. Jak ale poznáme, že už to dál nepůjde a východiskem může být už jen partnerův nástup do léčby nebo náš odchod ze vztahu?

„Jako partneři to poznáme většinou velmi pozdě, často až v okamžiku, když začneme mít nějaké zdravotní, většinou psychosomatické potíže,“ říká v rozhovoru Diagnózy F psycholožka Ilona Preslová. Ve snaze zachránit vztah a partnera tak překračujeme hranice své i našich blízkých. „Obětavost partnerům bývá nejen na úkor sebe, ale mnohdy i na úkor dětí,“ dodává. Tato obětavost se dříve více týkala žen, které své muže alkoholiky trpělivě podporovaly v léčbě, zatímco partneři žen alkoholiček častěji své ženy opouštěli, neboť nesnesli to ponížení, že jejich žena „chlastá“, nebo se dokonce „léčí v blázinci“.

To se však v posledních letech změnilo. „Často teď pracuji s velmi obětavými, někdy až příliš obětavými partnery, kteří trpělivě hledají cesty, jak pomoci svým manželkám, které pijí, odchází na léčbu a pak zase selhávají.“ Podle Ilony Preslové to úzce souvisí s vývojem mužské a ženské role ve společnosti.

Čtěte také

Když už závislý partner nastoupí do nějakého typu léčby, nastává pro druhého partnera chvíle, kdy je možné se znovu nadechnout, věnovat energii sobě a svému životu. Pak ale přijde z léčby pozvánka na terapii, které by se měli účastnit i oni. „Hodně partnerů se obává účastnit se rodinných nebo partnerských terapií v rámci léčby, že se tam budou muset nějak odhalovat, a je to pochopitelné, protože bývají často vyčerpaní z vlastního soužití se závislým člověkem a účast na takovéto terapii je jejich dalším darem závislému partnerovi. I tak bych se přimlouvala, aby to zkusili, i tohle má svůj význam. Tam se dá v klidu a za přítomnosti někoho jiného, nezúčastněného, mluvit třeba i o obavách z budoucnosti, dají se tam otevřít témata, která normálně otevřít nešla.“ Někdy je dalším logickým krokem ukončení vztahu. „Řada vztahů je už v podstatě nefunkční, ale ty problémy jsou překryté užíváním drog či pitím nebo pak zachraňováním partnera. Když se pak odstraní problémové chování, tak se ukáže skutečná realita vztahu a někdy třeba i to, že si vlastně nemáme co říct, že k sobě vlastně už nic necítíme nebo že jsou mezi námi zásadní problémy, o kterých jsme vůbec nemluvili,“ vysvětluje Ilona Preslová.

Po úspěšném skončení léčby by se nabízela myšlenka, že už je hotovo a oba partneři, pokud se rozhodli, že spolu dále zůstanou, se mohou už jen radovat ze společného soužití. Ovšem ani v tuto chvíli není vyhráno. Třeba proto, že léčený partner může uklouznout. Nebo proto, že je to bez alkoholu a drog trošku někdo jiný. Navíc, když se po několika letech závislého života snaží znova zapojit do rodiny, nemusí tam být pro něj místo. „Problém nastává například ve chvíli, kdy se muž, léčený alkoholik, snaží vrátit zpátky do mužské role v rodině. V době, když pil a nebylo na něj spolehnutí, si manželka zvykla, že o všem rozhoduje sama, protože nesla veškerou tíhu a odpovědnost za děti, finance a všechno, protože jemu to bylo jedno, a on se teď snaží do toho nějak vstupovat. Děti si zvykly, že táta nefunguje, on je pak najednou zkouší vychovávat a ony už to neberou,“ dodává Preslová.

02899146.jpeg

Jaká úskalí s sebou nese vztah se závislým člověkem? A co když se seznámíme s někým, kdo má za sebou léčbu závislosti? Je tento vztah něčím zvláštní? Měli bychom být více obezřetní, nebo se do těchto vztahů vůbec nepouštět? A kdy a komu je vhodné či dobré říct o své drogové minulosti? O tom jsem si v Diagnóze F povídala s PhDr. Ilonou Preslovou.