Diagnóza F: Zapomínáme, že práce v armádě je jako podepsat smlouvu se smrtí

10. červenec 2014

V Afghánistánu tento týden tragicky zahynuli čtyři čeští vojáci. Je to největší ztráta v novodobé historii Armády ČR v jedné chvíli na jednom místě. Tragédie se však osobně nedotýká jen rodin padlých mužů. Intenzivně ji prožívají i ti, kteří se zemřelými vojáky sloužili na misi. Mají ale ve válečné zóně vůbec prostor na truchlení, nebo je smrt něco, s čím se tak nějak počítá?

Armádní psychiatr Jan Vevera byl na misi v Afghánistánu už několikrát. S případným úmrtím se jako s tématem při odjezdu na misi počítá – vojáci musí vždy uvést kontaktní osobu, které bude případná tragická zpráva o jejich úmrtí doručena. Zdá se však, že česká veřejnost jako by už se smrtí vojáků nepočítala. Zatímco Češi jsou ochromeni ztrátou čtyř mužů (celkem jich na zahraničních vojenských misích zahynulo 24), Američani mají takové ztráty zhruba dvakrát měsíčně. Současná povaha vojenských konfliktů, resp. míra zapojení českých vojáků do nich, a několik desítek let míru, v němž žijeme, jako by vedly k tomu, že někdy zapomínáme na to, že práce v armádě je jako podepsat smlouvu se smrtí.

Spolubojovníci padlých mužů mají v Afghánistánu k dispozici psychologa i kaplana. S podobnou situací se ale často vypořádávají překvapivě „dobře“ – morálku mužstva to spíše posílí a jednotku to často semkne proti nepříteli. Akutní stresové situace zvládají vojáci poměrně dobře. Zčásti jsou na ně připravováni, zčásti jim v tom pomáhají tělesné reakce (tělo v akutním stresu, resp. ohrožení, funguje trochu jinak než normálně). Větší zátěž pak ale představují zdánlivě „méně nebezpečné“ stresory, jako je například dlouhodobý pobyt mimo domov. A nelehký bývá i návrat domů. Během několikaměsíčního pobytu na misi se nezřídka trochu změní role zbývajících členů rodiny, a pro navrátivšího se vojáka jako by už doma nebylo místo.

O tom, jak zvládají vojáci stresové situace, jaké následky si vozí domů, ale i o tom, jak se proměnila podoba „psychických zranění“, která si z vojenských oblastí vozili váleční veteráni v minulém století a nyní, jsem si povídala s vedoucím psychiatrem 7. polní nemocnice Armády ČR pplk. Janem Veverou.

autor: Adéla Paulík Lichková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

hurvinek.jpg

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka