„Díky procentu na umění by v ulicích Prahy nemusely být kýče,“ říká sochař Pavel Karous

1. duben 2015

Sochař a zakladatel iniciativy Vetřelci a volavky navrhuje, aby z rozpočtů veřejných staveb šlo vždy jedno procento na jejich výtvarné řešení. Podobně to funguje téměř v celé Evropě nebo kulturní metropoli Chicagu. U nás je pravidlo procent na umění často chybně vydáváno za produkt minulého režimu. Podle Karouse však právě díky tzv. čtyřprocentnímu zákonu mohli za komunistů tvořit i umělci, kteří oficiálně vystavovat nemohli.

Vaše iniciativa navrhuje uzákonit pravidlo jednoho procenta na umění – z rozpočtu veřejných staveb by mělo jít vždy procento na jejich výtvarné řešení. Před rokem 1991 to byla 4 %, jak se pravidlo projevovalo?
Tzv. čtyřprocentní zákon existoval od roku 1965 do roku 1991, kdy byl zrušen. V rámci tohoto stavebního zákona se zrealizovalo obrovské množství výtvarných děl ve veřejném prostoru, na úkor té doby vznikaly věci mimořádně kvalitní, zákon totiž říkal nejen to, že se má jedno až čtyři procenta z rozpočtu stavby věnovat na výtvarné řešení, ale že tomu musí předcházet veřejná transparentní soutěž a to dílo musí být vybíráno odbornou komisí. Proto se tehdy nerealizovaly skoro žádné kýče.

Čtěte také

Je to vidět třeba na výzdobě sídlišť, jejíž záchraně se věnují Vetřelci a volavky. Napadá vás konkrétní příklad?
Třeba na našem asi nejznámějším sídlišti Jižní Město realizovali svoje sochy Janoušek a Janoušková, světoznámí sochaři, kteří patří k našim nejlepším. Co je na tom zajímavé: oba dva měli zákaz vystavovat a publikovat od roku 1970, přesto měli dvě realizace na Jižním Městě. Dokazuje to, že ten zákon byl tak dobře napsaný, že se navzdory nastupující normalizaci prosadili i umělci, kteří byli na indexu.

02486687.jpeg

S pravidlem jednoho procenta by tedy neměli mít problém ani antikomunisté.
Já to právě kvůli tomu říkám, protože je mi často vyčítáno, že je to nějaký návrat do dob komunismu. Já se snažím vysvětlovat, že to je naprosto běžná evropská norma, kterou si komunisti nevymysleli. Sice ji prosadili v roce 1965, ale ve stejné době, ba i dřív to prosazovaly všechny evropské státy, ve formě městských vyhlášek to funguje i v Severní Americe.

Jaké by mohly být konkrétnější obrysy takové vyhlášky?
My se inspirujeme například francouzským zákonem, já bych si dovolil ho citovat, abychom nevymýšleli něco, co už je vymyšleno. Od výše odhadované ceny veřejné stavby se vypočítává jedno procento, to může tvořit až dva miliony eur. V případě, že výše jednoho procenta je maximálně tři sta tisíc eur, stavebník (tedy stát nebo lokální instituce) může přímo koupit hotové dílo žijícího umělce nebo mu rovnou přiřknout zakázku. Jinak umělce vybírá umělecká porota sestavená z architekta realizované budovy, budoucího uživatele budovy, městského úředníka, zástupce regionu a tří osob kvalifikovaných v oboru vizuálního umění. To je podle mě v kostce aparát, který by měl zabránit tomu, aby nevznikla nějaká mafie nebo zájmová skupina, která by ta jedna procenta z veřejných zakázek začala odčerpávat, aby začala vznikat současná výtvarná díla. Zaručuje to, že skutečně volí výtvarná obec, ne dosazená figurka. Komise se taky musí vyjádřit, jak a proč rozhodla, a toto vyjádření se hodně medializuje.

03147257.jpeg

V momentě, kdy je vybrán umělec, se do jeho díla dál nezasahuje?
V českém kontextu se často stává, že zadání je vyloženě politické. Je to nešvar. Neřekne se „udělejte výtvarné řešení“, ale řekne se „udělejte Marii Terezii“. To samozřejmě ve Francii není normální, nechává se to na tom umělci, ten přichází s vlastním řešením. Jeho úkol není vytvořit bronzový jezdecký pomník, dostane místo s nějakou proporcí, urbánní legendou, místo, které má nějaký genius loci. Na to pak už reaguje jenom on.

Na Slovensku se připravuje novela zákona, jejíž součástí jsou i procenta na umění. Jsme v Evropě výjimka, když takový zákon nemáme?
V EU jsme výjimka, až to Slovensko schválí, budeme jediný ostrov, který žádný způsob, jak dostat umění do veřejného prostoru, nemá. V Evropě takovou státní vyhlášku nebo městské vyhlášky nemá kromě nás Albánie, Bělorusko, Ukrajina, Ruská federace, možná jsem teď na někoho zapomněl. To jsou státy, které osazování veřejného prostoru sochami vůbec neřeší.

03351233.png

Naopak Chicago to má ošetřené formou městské vyhlášky. Město je uměleckou metropolí, pomohla mu k tomu věhlasu i ta vyhláška?
V důsledku studené války se Chicago inspirovalo Evropou, zřídilo tuhle městkou stavební vyhlášku, a tak se zrealizovaly věci od Anishe Kapoora, Pabla Picassa a stovky dalších. Dneska jsou součástí pokladnice Chicaga, jezdí se na to dívat turisti a ta vyhláška nemá žádné kritiky. Prospívá to kultivaci prostředí, obyvatel Chicaga a prospívá to i komerčně. Ta díla na sebe lákají pozornost lidí, přitahuje to lidi na místa ve veřejném prostoru, a proto se tam daří i obchodu.

Jak by mohlo procento na umění změnit vzhled Prahy?
Samozřejmě to není jediná věc, kterou Praha potřebuje, město se musí koncepčně řešit jako takové, regulovat se musí na víc místech. Já jako sochař, nebo v tomhle případě lobbista za sochaře, se snažím prosadit tenhle zákon jako jeden z mnoha způsobů, jak kultivovat veřejný prostor. Kromě toho se ale musí snažit další aktivní lidé prosazovat regulace vizuálního reklamního smogu, světelného smogu, veřejné partery (označení přízemní části architektury) se musí pravidelně udržovat. Městské instituce to nedělají, protože je pro ně finančně výhodnější nechat něco zetlít a pak to zbourat a postavit znovu, což dává šanci korupčnímu jednání – zájmům stavební lobby. Je třeba vytvořit nějaký plán, vizi urbanismu města – po dlouhé době aplikování neoliberální politiky na plánování, kdy se v podstatě vůbec neregulovalo. Dnes ale vidíme, že město regulaci opravdu zoufale potřebuje.

V čem může být zavedení jednoho procenta na umění problematické?
Zavádělo by se to nově, takže u nás budou chybět profesní spolky. V neoliberálním období byly zrušeny organizace, které by právně, ekonomicky, politicky zastupovaly výtvarné umělce, jsme v Čechách jedni z mála, kteří nic takového nemají. Zrušili jsme si Fond výtvarných umění a Svaz výtvarných umělců a nenahradili jsme je žádným demokratickým ekvivalentem. Takže pokud teď budeme chtít, aby výtvarná obec volila své zástupce, tak budeme muset výtvarnou obec definovat a říct, jakým způsobem bude volit. Další věc, které se nejvíc bojím, je to, že se toho jednoho procenta zmocní nějaká zájmová skupina a bude tlačit na to, aby ti komisaři nebyli voleni demokraticky, ale aby byli dosazovaní svými spřátelenými úředníky nebo politiky. Vytvoří se tak klasický korupční kartel, pak budou vznikat naprosto nevýrazné sochy, které budou mít třeba obrovský betonový základ, aby si betonářská lobby přišla na své. Budou tu nekvalitní věci, které vznikly jen proto, aby se to procento někam odčerpalo.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.