Dítě se prostě nesmí doma bát. Traumata si děti často nepamatují, jejich tělo ale ano
„Nejběžnější trauma je, že dítěti absentuje rodič. Že ho opustil, zemřel nebo že mu dítě bylo odebráno. Dítěti s ním chybí bezpečný vztah a chybí mu jeho přítomnost v životě,“ popisuje výkonná ředitelka organizace SOS Dětské vesničky Jindra Šalátová.
„Rané trauma si děti často nepamatují, ostatně mohlo k němu dojít už v době, kdy byly u matky v břiše. Ale kdo si trauma pamatuje, je jejich tělo,“ vysvětluje Jindra Šalátová. „Děti pak mají různé projevy, které nemusejí okolí dávat na první pohled smysl nebo někdy bývají označovány jako zlobení. Nebo žádné projevy nejsou, protože dítě trauma nepustí ven a může to být klidně takové to hodné dítě, které je ale ve skutečnosti velice těžce traumatizováno.“
„Traumatizovanému dítěti se dá pomoci různými způsoby. Základ je ale bezpečný vztah s nějakým dospělým. Když se všechno podaří, negativní zkušenost z dětství se dá přepsat. Pokud zažiju jako malá něco ošklivého, neznamená to automaticky, že se to semnou potáhne do dospělosti já budu to samé páchat na svých dětech. Pokud na tom budeme pracovat,“ dodává Jindra Šalátová.
„Rodiče nebo náhradní rodiče učíme, jak takový bezpečný vztah vypadá. Proč se dítě chová tak, jak se chová. Aby tyhle projevy nebylo provažování za zlobení, aby dítě za ně třeba rodiče netrestali nebo nebili,“ pokračuje. „Dítě se prostě nesmí doma bát.“
I dramatický rozchod rodičů může způsobit trauma. Poslechněte si rozhovor s ředitelkou SOS dětské vesničky Jindrou Šalátovou.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
