Dívat se na krajinu očima zajíce. Může spolupráce myslivosti a zemědělství zlepšovat naši krajinu?

Ratenice jsou místem, kde se potkávají dva světy. Na jedné straně stovky hektarů konvenční monokultury, na druhé krajina, kterou místní myslivecký spolek kouskuje a oživuje od 90. let — remízy, biopásy, myslivecká políčka, obnovené polní cesty lemované duby a dalšími stromy.

„Je to místo, které ukazuje kontrast konvenční krajiny a snahy o zpestření,” říká Chlumský. Jeden velký půdní blok, který dříve s okolními zemědělci tvořil přes sto hektarů jedné plodiny, je dnes rozčleněný mozaikou čiroku, sóji, máku, hrachu, lničky. Plodiny se sklízejí v různou dobu, čili nedochází k plošnému „zmizení” vegetace ze dne na den, kde zajíci a další nenajdou ani potravu, ani úkryt.

Příčina úspěchu není jen agronomická. Chlumský otevřeně říká, že Ratenicím pomohlo i to, čemu říká neproběhnutí „agrofertizace” — intenzivní chemizace, která jinde populace drobné zvěře smetla během pár let po změně vlastníka. „Jezdili jsme na Roudnicko pro sítě na odchyt zajíců. Ty chlapy tam zajíce chytali roky. Pak přišel nový vlastník podniku a do pěti let byli bez zajíce.”

Výzkumník Richard Ševčík z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti od roku 2022 v Ratenicích sbírá data z GPS obojků nasazených na odchycených zajících. Výsledky jsou výmluvné: v pestré krajině se zajíc pohybuje na ploše pouhých čtyř hektarů a má vše, co potřebuje. Nemá ani potřebu překonávat často silnice. V konvenční sousední honitbě musí procházet až 160 hektarů, aby sehnal potravu a úkryt — a tím se vystavuje daleko většímu riziku a vynakládá větší množství energie.

„Každý živý tvor, včetně člověka, potřebuje tři základní věci: klid, kryt a paši (neboli potravu),” shrnuje Chlumský. Výzkum tato slova proměnil v čísla: kde v krajině tvoří nezemědělská vegetace alespoň deset procent, tam může populace zajíců dosáhnout třeba i sta kusů na sto hektarů.

Chlumský ale nezůstává jen u zajíce. Mluví o myslivosti jako o „vrcholném nástroji ochrany přírody a krajiny” — a hned dodává, proč se jím v praxi tak málo stává. Myslivci stárnou, mladých je málo a ti, kdo přicházejí, berou myslivost čím dál víc jako volnočasovou zábavu. „Vezmu si kopačky, jdu kopat fotbal — oni to mají: vezmu flintu a jdu dělat myslivost.”

Sám přiznává, že podzimní nahánění zajíců ho nenaplňuje. Smysl nachází jinde — v každodenní práci v krajině, v tom, že vidí přicházet káně chytat hraboše na jeho pole, v nápadu propojit místní potok biokoridorem přes lán.

Co potřebuje zajíc, aby přežil v dnešní zemědělské krajině? A co potřebuje myslivost, aby se stala skutečnou péčí o přírodu? Poslechněte si rozhovor Prokopa Pitharta s myslivcem a zemědělcem Miloslavem Chlumským a výzkumníkem Richardem Ševčíkem z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti.