Dnešní filmy nic neříkají, i když je co kritizovat. Pořád je tu nějaká kafkárna, říká Hynek Bočan

Hynek Bočan
Hynek Bočan

Hynek Bočan vystřídal v životě několik žánrů, ale jeho nejslavnějším filmem, který na nás hraje z televize každé Vánoce, je pohádka S čerty nejsou žerty. Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti mu byla letos věnovaná celá sekce filmů a na slavnostním zahájení převzal cenu od Asociace českých filmových klubů. Na festivalu jsme si s ním pak sedli na dvorek Reduty a povídali si o seriálech, současném českém filmu i vzpomínkách na Jaroslava Foglara.

Jak se díváte na společenskou angažovanost a kritiku ve filmu?

Byl jsem jeden z žáků, kteří ve škole pochopili, že když člověk natočí nějakej film, měl by s ním něco říct. Když se o to člověk snaží, může něco předat, a zároveň je to hrozná legrace nebo tak dobrý drama, že to oceňují kritici a lidi na to navíc chodí. To je malej zázrak.

Jste součástí takzvané Československé nové vlny 60. let. Jak se stalo, že byla tahle etapa tak zásadní?

Vešli jsme na školu v úžasné době. A nejde jen o film, vezměte si, kolik tady vzniklo románů, jak se najednou vynořili spisovatelé jako Škvorecký nebo Vaculík. To byla euforie z toho, že to vypadalo, že to bude lepší. Ten režim, kterej už byl finančně v koncích, nefungoval, začal povolovat šroub tlaku. Jak se to začalo uvolňovat, objevily se nové tváře. A hlavně dostaly šanci. To jsme byli my. Tady se všichni ti papaláši podělali a dali zákaz tvorby Lipskému a dalším a dalším lidem. Najednou vznikla situace, že nebyli lidi. A byla tu ta možnost natočit film, dokonce i lehce kritickej k režimu. Toho jsme všichni s láskou využili.

Letní filmová škola ocenila Hynka Bočana

V jaké kondici je podle vás současný český film?

Tvůrci to teď mají hrozně těžký. Potřebují peníze. A kdo jim je má dát? Musí si je shánět sami, od sponzorů. A to je podle mě špatně, ale taková je doba. Pouze někteří mají to štěstí, že byli divácky úspěšní a věří jim sponzoři a peníze získají. Další problém, kterej vidím, je málo autorů, nejsou scenáristi, respektive by k jejich vyjmenování stačily prsty jedný ruky. Tím vzniká situace, že s malinkou výjimkou točí většina tvůrců jednou za tři nebo čtyři roky. Mezitím ale nepilují scénář, ale shání prachy. Je to hrozně vysilující a deprimující, mám to teď za sebou, protože jsem připravoval Dlouhýho, širokýho a bystrozrakýho. Třikrát to vypadalo, že to půjde. Naposledy jsme měli sedmdesát milionů a potřebovali jsme devadesát, a protože jsme těch dvacet nesehnali, tak z toho zase sešlo. Hoši to mají těžký. Další věc je, že vznikají filmy, které neřeknou vůbec nic. Jsou jakoby současný, oblečením a scénou, ale neříkají nic, třeba o současném režimu. Ten přece, hergot, stojí za to, k němu něco říct. Že bychom žili v ideálním státě, to se mi tak nejeví. Je to zvláštní, protože my jsme měli proti komu bojovat. Tepali jsme režim, snažili se říct, že tohle a tohle je špatně. Říkalo se tomu „kafkárna“. A co teď vidím kolem sebe, to není kafkárna?

S režisérem Hynkem Bočanem jsme si povídali o jeho oblíbených i neoblíbených seriálech, pohádce Anděl Páně nebo o tom, jestli autoři s nepříjemnými a těžkými tématy platí diváckým nezájmem. Poslechněte si celý rozhovor z Uherského Hradiště!