Dobrovolníci se v ČR někdy považují za blázny. Pomáhat se dá i na technu nebo s koťátky

31. březen 2017

„V hlavním městě Mexika platí zákon, že nikdo nedostane vysokoškolský titul, pokud nestráví 180 hodin dobrovolnictvím. Země, která na tom není sociálně úplně dobře, učí ty šťastnější a bohatší, aby pomáhali,“ popisuje Veronika, co ji vedlo k práci zadarmo. V Česku pomáhá bez nároku na finanční odměnu skoro dva miliony lidí. Být dobrovolníkem zdaleka neznamená jen vykonávat pomocné práce v sociálních službách nebo stavět školu v Africe. Dobrovolná práce zahrnuje širokou škálu činností od skejtování po mazlení s koťátky. A začít je možné kdykoliv.

„Když u nás někdo dělá něco zadarmo, tak si o něm spousta lidi myslí, že je blázen. Naše společnost je posedlá sama sebou, tak jsem si řekla, že je třeba s tím něco udělat,“ vypráví Veronika. Po návratu z Mexika začala v programu Člověka v tísni doučovat děti ze znevýhodněných rodin. K patnáctileté Viki docházela jednou týdně a pomáhala jí s úkoly a s látkou, kterou nezvládala. „Viki nenáviděla hlavně matematiku a fyziku. Navíc se ve škole potýkala s předsudky, především ze strany učitelů, protože je Romka. Myslím, že to doučování pro ni byla i psychická vzpruha.“ Veronika připravovala svoji žačku také na přijímačky. „Viktorka se dostala na učiliště, kde je spokojená, mistrová ji chválí a ona konečně ví, jaké to je mít ve škole úspěch. A mě už vlastně vůbec nepotřebuje.“

Zázemí velkých neziskových organizací je jednou z nejsnadnějších cest, jak začít pomáhat. Neví-li někdo jak a kde, může se inspirovat na hlavním českém dobrovolnickém webu dobrovolnik.cz. Na stránkách najde informace, kde je pomoc nejvíc potřeba. Nabídky jsou tu roztříděné podle tematických kategorií, například životní prostředí, kultura nebo lidé bez domova, i podle konkrétních činností, které by dobrovolník rád vykonával. Účetnictvím počínaje přes překlady, fundraising třeba až po grafický design.

Tereza dřív spravovala webové stránky a facebook kočičímu útulku. „Dříve tady ještě nebyli jiní dobrovolníci, tak jsem tomu věnovala opravdu hodně času. Pak se naštěstí práce rozhodila mezi víc lidí. Já teď jezdím na různé akce prodávat v benefičním stánku a především pořádám jednou za rok umisťovací výstavu koček. A občas do útulku prostě jedu uklidit.“

učení - pomoc - výuka - studenti - dobrovolníci

Kuba se dostal k dobrovolnické práci přes svůj koníček, který si s neziskovkami jen tak někdo nespojuje, přes skateboarding. Přes organizaci SkatePal odjel na měsíc do palestinského městečka Asíra. „Každé odpoledne jsem učil jezdit místní děti. Výuka nebyla striktně organizovaná, místní se sešli v parku, mohli si půjčit erární skateboardy a my je učili nový triky nebo jak si skaty upravit a opravit.“ V prostředí skateboardingu jsou dobrovolnické projekty poměrně častou záležitostí, skejťáci a skejťačky ze Západu často jezdí do rozvojových zemí nejen učit, ale i stavět nové skateparky. Progresivní skejtová scéna tak vzniká třeba v Barmě nebo Afganistanu. Kuba zdůrazňuje, že člověk by měl i v dobrovolnictví hledat to, co ho baví: „Pro mě je to skateboarding, pro někoho to může být graffiti, rybolov nebo šachy.“


Zatímco někteří dobrovolníci pomáhají v oblasti, ve které se běžně pohybují, jiní si cíleně vyberou dobrovolnictví právě proto, aby se ze své bubliny dostali. „Tehdy jsem hodně pracoval, dost se mi dařilo a bál jsem se, že začnu ztrácet kontakt s běžnou realitou,“ vypráví Honza o začátcích svého dobrovolničení. „Přišel jsem během krátké doby o tři prarodiče a chtěl jsem si udržet kontakt se starší generací. Hledal jsem tak nějakou možnost, jak pomáhat starým lidem.“ Honza se přihlásil do centra Okamžik, které nabízí asistenci lidem se zrakovým postižením. Honzovi se přání splnilo. „Byl mi přidělen starý pán, kterému bylo víc než 90. Moje dobrovolnická činnost spočívala v běžném servisu. Jednou týdně jsem za ním zašel, obstaral nákupy, pomohl s něčím v domácnosti nebo jsem ho doprovázel k lékaři. A nakonec se z nás stali přátelé.“

Nikdo z dobrovolníků, se kterými jsem si povídala, si na negativní zážitek spojený s dobrovolnictvím nevzpomíná. „Možná je to proto, že se pořád pohybujeme v naší bublině, kde se taková činnost hodnotí jednoznačně pozitivně,“ zamýšlí se Honza. Mimo prostředí svých přátel a známých ale člověk může zaslechnout různé komentáře. „Za práci má člověk dostat zaplaceno,“ slyšela přímo od svých rodičů Dita, když jim oznámila, že začala zadarmo vyučovat angličtinu.

skateboarding - skate

Snaha poznat svět mimo svoji sociální skupinu je přitom častým důvodem, proč s dobrovolničením začít. Někdy to může skončit i hodně neobvykle. „Když byla takzvaná uprchlická krize na vrcholu, starali jsme se o uprchlíky propuštěné z detence. Jednomu se podařilo ztratit se někde v krajině okolo Žatce, blížila se listopadová noc a my vůbec nevěděli, jak to řešit,“ vypráví Jana, která pomáhala v jedné z prouprchlických iniciativ. „Vzpomněla jsem si, že nedaleko je statek obývaný freeteknaři, zavolali jsme jim a oni se ho vypravili v dodávce hledat. Nakonec u nich přespal a druhý den ho poslali do Prahy. On neuměl anglicky, oni jeho mateřštinou, všechno ale proběhlo bez problémů. I takováhle pomoc se počítá.“

autor: Alžběta Medková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.