Dokonalá písnička neexistuje, říká Alexander Tucker a poosmé hypnotizuje svým psychedelickým folkem

Alexander Tucker
Alexander Tucker

Tvůrčí začátky britského hudebníka Alexandera Tuckera jsou spjaty s hardcorovou scénou 90. let, což by ale odhadovalo jen málo z posluchačů, kteří k němu přilnuli v posledních dvou dekádách. Během nich se totiž Tucker vyprofiloval jako osobitý a něžný písničkář, který se zručně pohybuje mezi popem, ambientem, folkem, ale i vyloženě experimentální hudbou.

V souvislosti se svou osmou deskou Tucker připomíná, že mu nikdy nešlo o honbu za dokonalým písničkovým tvarem – ten podle něj stejně neexistuje. Namísto toho bez většího domýšlení zachycuje momentální nápady a tvůrčí puzení; vždyť aktuální, osmá deska Guild of the Asbestos Weaver vychází jen rok po té předchozí. Písňovou strukturou se Tucker nesvazoval nikdy – na druhou stranu je v jeho hudbě hodně z přitažlivosti popových jednohubek.

Alexander Tucker – Guild of the Asbestos Weaver

Tucker, který rád a často spolupracuje s jinými hudebníky – nejčastěji s Danielem O’Sullivanem v duu Grumbling Fur –, setrvale okouzluje tím, jak neokázale působí. Ovšem nejde tu o nějakou falešnou skromnost či neumětelství maskované za lo-fi. Tuckerova hudba je totiž stejně tak lačná, energická a nabitá pozitivní energií. A nejinak tomu je na aktuálním albu, které znovu povznáší, ale zároveň udržuje ve střehu, které působí civilně, a přece jako zpráva z jiného světa.

Tucker zde posluchačům nalévá pět elixírů, které na sobě mají jak patinu minulosti, tak infuzi něčeho futuristického. Každá ze skladeb, jejichž stopáž má nezřídka blízko k deseti minutám, stojí na jediném výrazném motivu, z jehož opakování ale britský hudebník těží hrozně moc. Tucker se znovu ukazuje jako mistr neokázalých, ale přece nesmírně vemlouvavých nápěvů – díky jejich síle bývá často spojován s britskou folkovou tradicí.

Poslouchat Guild of the Asbestos Weaver je jako listovat zašlým deníkem, který psal někdo, kdo viděl do budoucnosti. Tucker dokáže dráždit bezpočtem detailů, ale též uhranout opakováním jednoduchých manter. V prvé řadě se ale znovu ukazuje jako neokázalý mystik, který nachází energii v těch zdánlivě nejobyčejnějších věcech. Což jeho hudbě navzdory dílčím znepokojivým podtónům dává vítaně pozitivní nádech.

V čem spočívá kouzlo hudby nekonvenčního britského folkaře Alexandera Tuckera? A působí stejně magicky i na své osmé desce? Poslechněte si recenzi Viktora Paláka.