Dokonalý film o nedokonalých vzpomínkách: poetické Poslední večery na Zemi provádí šálivou krajinou mysli
Čínský režisér Bi Gan se o slovo přihlásil suverénním poetickým debutem Kaili Blues, který po premiéře na festivalu v Locarnu objel celý svět. Do rodného města Kaili na jihozápadě Číny se vrací i ve svém druhém filmu a znovu poutá pozornost nejen vyhraněným poetickým výrazivem, ale i tím, že svůj film graduje imponujícím prokomponovaným záběrem – tentokrát devětapadesát minut dlouhým.
Filmy, které operují s metodou extrémně dlouhých záběrů (případně je tvoří jediný záběr), riskují, že na sebe tato náročná technika strhne veškerou pozornost a dílo bude vnímáno v prvé řadě jako jakási technická kuriozita. Tomu ale Bi Gan úspěšně vzdoruje. Finální výjev Posledních večerů na Zemi totiž působí nesmírně organicky, pomáhá mu i to, jak pozvolna odkrývá bezpočet detailů a nuancí, které odvádí pozornost od samotné techniky.
Poslední večery na Zemi vypráví o muži, který se vydává do rodného kraje a především po stopách svých vzpomínek. Ty, jak film explicitně připomíná, mohou, ale nemusí odrážet pravdu – a tak Bi Gan svůj film komponuje jako narativně záměrně chaotickou směs falešných stop a časových elips, které divákovi znemožňují, aby si bez námahy spojoval souvislosti. Noirové mysterium sice může frustrovat, pokud jde o pohodlné čtení příběhu, to ovšem bohatě kompenzuje svým poetickým výrazivem.
Aby docílil metafyzických přesahů, používá Bi Gan stejně jako Andrej Tarkovskij smyslovou konkrétnost obrazu i způsob, jakým nakládá s časem. Smyslovost zde nezřídka pramení z deštivých scén podávaných na mnoho způsobů, podobně vtahující jsou enigmatická zjevení unikavé ženské protagonistky. Režisér zde využívá i žánrového půdorysu (první verze scénáře ostatně vycházela z Pojistky smrti od Billyho Wildera), ovšem jen letmo a intuitivně – což má společné s jiným výrazným čínským filmem posledních let, totiž vítězem Berlinale Černé uhlí, tenký led (2014). V tom, jak svědomitě provádí zašlými interiéry v různých stadiích rozkladu, může zase připomenout filmy tchajwanského klasika Tsai Ming-lianga. Souhrn všech těchto vlivů a postupů lze číst i jako milostný dopis kinematografii se vší její uhrančivostí i šálivostí.
Bi Gan je nezřídka označován za básníka mezi filmaři, k tomu ostatně svádí už kryptické dialogy jeho postav. Poslední večery na Zemi jsou jakousi tlumenou variací Noého opusu Vejdi do prázdna – i tady máme co do činění s chytáním chimér ve vizuálně výrazném a technicky unikátním díle, které může mít hypnotické účinky. Díle, jehož uhrančivost nicméně nezakrývá myšlenkovou podnětnost. Zkrátka umělecký film jedna báseň.
Z Locarna přes Cannes až do českých kin – cesta režiséra Bi Gana je fascinující, stejně jako jeho nový film. Pusťte si recenzi Posledních večerů na Zemi.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
