Dokonalý film o nedokonalých vzpomínkách: poetické Poslední večery na Zemi provádí šálivou krajinou mysli

Z filmu Poslední večery na Zemi
Z filmu Poslední večery na Zemi

Čínský režisér Bi Gan se o slovo přihlásil suverénním poetickým debutem Kaili Blues, který po premiéře na festivalu v Locarnu objel celý svět. Do rodného města Kaili na jihozápadě Číny se vrací i ve svém druhém filmu a znovu poutá pozornost nejen vyhraněným poetickým výrazivem, ale i tím, že svůj film graduje imponujícím prokomponovaným záběrem – tentokrát devětapadesát minut dlouhým.

Filmy, které operují s metodou extrémně dlouhých záběrů (případně je tvoří jediný záběr), riskují, že na sebe tato náročná technika strhne veškerou pozornost a dílo bude vnímáno v prvé řadě jako jakási technická kuriozita. Tomu ale Bi Gan úspěšně vzdoruje. Finální výjev Posledních večerů na Zemi totiž působí nesmírně organicky, pomáhá mu i to, jak pozvolna odkrývá bezpočet detailů a nuancí, které odvádí pozornost od samotné techniky.

Poslední večery na Zemi vypráví o muži, který se vydává do rodného kraje a především po stopách svých vzpomínek. Ty, jak film explicitně připomíná, mohou, ale nemusí odrážet pravdu – a tak Bi Gan svůj film komponuje jako narativně záměrně chaotickou směs falešných stop a časových elips, které divákovi znemožňují, aby si bez námahy spojoval souvislosti. Noirové mysterium sice může frustrovat, pokud jde o pohodlné čtení příběhu, to ovšem bohatě kompenzuje svým poetickým výrazivem.

Aby docílil metafyzických přesahů, používá Bi Gan stejně jako Andrej Tarkovskij smyslovou konkrétnost obrazu i způsob, jakým nakládá s časem. Smyslovost zde nezřídka pramení z deštivých scén podávaných na mnoho způsobů, podobně vtahující jsou enigmatická zjevení unikavé ženské protagonistky. Režisér zde využívá i žánrového půdorysu (první verze scénáře ostatně vycházela z Pojistky smrti od Billyho Wildera), ovšem jen letmo a intuitivně – což má společné s jiným výrazným čínským filmem posledních let, totiž vítězem Berlinale Černé uhlí, tenký led (2014). V tom, jak svědomitě provádí zašlými interiéry v různých stadiích rozkladu, může zase připomenout filmy tchajwanského klasika Tsai Ming-lianga. Souhrn všech těchto vlivů a postupů lze číst i jako milostný dopis kinematografii se vší její uhrančivostí i šálivostí.

Z filmu Poslední večery na Zemi

Bi Gan je nezřídka označován za básníka mezi filmaři, k tomu ostatně svádí už kryptické dialogy jeho postav. Poslední večery na Zemi jsou jakousi tlumenou variací Noého opusu Vejdi do prázdna – i tady máme co do činění s chytáním chimér ve vizuálně výrazném a technicky unikátním díle, které může mít hypnotické účinky. Díle, jehož uhrančivost nicméně nezakrývá myšlenkovou podnětnost. Zkrátka umělecký film jedna báseň.

Z Locarna přes Cannes až do českých kin – cesta režiséra Bi Gana je fascinující, stejně jako jeho nový film. Pusťte si recenzi Posledních večerů na Zemi.