Dokument Nic jako dřív učí lidem z periferie rozumět. Do rolí učňů se noříme jako v počítačové hře

Teo se zamiloval a už nechce fetovat, spát na ulici v rouře ani si nechat platit nájem svojí holkou. Renči hrozí, že ji před maturitou vyhodí ze školy, za barem si dává panáka s mámou a společně pak vysvětlují vychovatelům, proč tolik zameškala. Anička a Nikola jsou relativně v pohodě, jen by to chtělo vydělat víc peněz a utéct z varnsdorfské nudy. A tak jedou do Řecka, pracovat do hotelu, povalovat se na pláži a tancovat.

Dokument Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské (Pevnost, Gottland) sleduje několik učňů z učiliště ve Varnsdorfu v severních Čechách v období, kdy pro ně brzy nebude „nic jako dřív“ – jsou v posledním ročníku. Že na ně ale nikde s nadšením nečekají, ví všichni. „Prosím tě, chodím do školy ve Varnsdorfu, co čekáš,“ říká budoucí servírka Anička ironicky mámě, která se jí směje, že neumí připravit pórek. „Zpackanej život,“ krčí rameny devatenáctiletý Teo u školní vychovatelky. Když s ní jeden po druhém prochází své možnosti, definitivně se ukazuje ironie obsažená v názvu, pro tyhle děcka bude i po maturitě všechno stejné jako vždycky.   

Z filmu Nic jako dřív|foto: Nutprodukce

Vychovatelé ze školy mají ve filmu nakonec výraznější roli než rodiče. Velkoměstskému publiku mohou právě scény sezení s nimi nejlíp vysvětlit, proč se mladí „v regionech“ ve volbách rozhodují jinak, než by si asi přálo. Jejich úvahy o budoucnosti se týkají téměř výhradně praktického uspořádání života – kde a za kolik budu, s kým budu. Nic jiného tu relevantní není. „Tohle vás děcka učím k maturitě, nebo kdybyste šli jednou do Prahy!“ volá mistrová na mladé servírky. „Vy furt žijete tady v tom výběžku – tady jim to můžete hodit přes stůl, jim je to jedno, těm lidem.“

Tuner Ráďa a Daliborek

Do života svých postav umí autoři vtáhnout během několika scén. Snímáním hrdinů z těsné blízkosti vyvolává režisér a kameraman Kokeš dojem, že tuhle část života žijeme společně s nimi. Nestaví nás do role pozorovatelů, ale jich samotných. Postáváme s nimi v kroužku na cigaretě, vracíme se v noci domů nebo sedíme v lavici. Neokázalý, intimní styl Kokeše a Tasovské kontrastuje s odstupem jiných českých sociálně kritických dokumentaristů Martina Duška nebo Víta Klusáka. První z nich ve filmu K oblakům vzhlížíme prostředí svého hrdiny mírně exotizuje, druhý udělal ze života svého Daliborka za jeho ochotné pomoci grotesku. Kokeš s Tasovskou nás nenechávají jako Dušek pozorovat zpovzdálí (v jeho případě neonem nasvícený volný čas hlavního hrdiny trávený na srazech tunerů aut) ani z nás nedělají cirkusové publikum jako Klusák v Daliborkovi. Jejich film stojí na empatii vůči postavám, do kterých se i my snadno vcítíme a kterým nás tak učí rozumět. Dostává nás do blízkosti lidí, kteří jsou schopni své životy nahlížet zvenku a mluvit o sobě s odzbrojující upřímností, a i my se sami na krátkou chvíli stáváme Teem, Renčou nebo Aničkou. Skoro jako bychom hráli počítačovou hru, ve které se postupně noříme do života třech různých charakterů.

Tvůrci dokumentu Nic jako dřív Lukáš Kokeš a Klára Tasovská|foto: Barbora Linková

Zároveň nám autoři dávají dostatek indicií, abychom chápali, proč životy filmových hrdinů vypadají právě takhle, a daří se jim být ve své zprávě z okrajové oblasti podobně komplexní jako Duškovi. Intimitou však vytváří přímý protipól většině filmů, které dnes po světě vznikají s více či méně senzačním záměrem zjistit, „jak žijí a co si myslí lidé na periferiích“, kteří volí Trumpa, hlasují pro brexit anebo v případě Ústeckého kraje stranu SPD. Kokeš s Tasovskou pro nás nemají zásadní zjištění o historických nebo ekonomických souvislostech v kraji, výraznou estetiku ani bizarní scény. „Jen“ dojem, že jsme nějaký čas prožili společně s jeho hrdiny.

Jak žijí spolužáci, co zůstali doma

Se snahou porozumět přistupuje ke svým postavám i Tomáš Kratochvíl ve filmu Spolužáci z cyklu Český žurnál. Cestuje v něm do kraje, kde vyrůstal, a potkává se s kamarády, kteří na rozdíl od něj neodešli do Prahy. Kratochvíl však svůj film a porozumění postavám zakládá na natáčení společných konverzací a všechna důležitá témata explicitně pojmenovává. Nic jako dřív se tak nakonec může nejvíc podobat současným hraným filmům o silných hrdinech z komplikovaného prostředí, jako je nedávno v kinech uvedený Florida Project amerického režiséra Seana Bakera nebo Fish Tank Andrey Arnold, ve kterém hrdinku také následujeme sídlištěm britského Essexu, jako bychom ji ovládali konzolí. Podobně jako hvězdy současného sociálního realismu Baker a Arnold zakládají Kokeš a Tasovská svoji práci na pokusu zprostředkovat publiku, jaké to je vyrůst na floridské ubytovně, v paneláku v Essexu nebo na učňáku ve Varnsdorfu. V době, kdy je veřejná debata definovaná konfliktem „město versus periferie“, dává zkušenost zprostředkovaná filmem odpovědi na otázky denně pokládané na zpravodajských kanálech. Schopnost režisérské dvojice zachycovat realitu ve filmu nabízí současně v kontextu českého porevolučního dokumentu jeden z nejsilnějších zážitků.