Dokument o Whitney Houston připomíná detektivní pátrání a přehlídku nespolehlivých vypravěčů

20. srpen 2018

I pro ty, kterým hitová píseň I Will Always Love You nevhání instantně slzy do očí, může být Whitney Houston zajímavá a důležitá osobnost popkultury nedávné minulosti. Osud talentované popové hvězdy se dotýká mnoha problémů, od kultu tvrdé práce u černošských hvězd přes to, jak se společnost vyrovnává s homosexualitou, až po drogovou závislost. Nový dokument Kevina Macdonalda Whitney se řady těchto momentů dotkne, ale nevěnuje se jim příliš do hloubky.

Whitney je v zásadě klasický vzpomínkový dokument, podobně jako třeba nedávná Amy, věnovaná zpěvačce Amy Winehouse. Mezi výpověďmi příbuzných, přátel a spolupracovníků zpěvačky vidíme ukázky z jejích nejslavnějších vystoupení, ale i soukromé fotografie či videa. Samotná Houston je ve filmu samozřejmě přítomná jen na archivních záznamech, jako přízrak existující jen na rozostřených a přebarvených obrazech v kvalitě tehdejšího televizního vysílání nebo VHSkového videa.

K nejpůsobivějším místům Macdonaldova dokumentu patří ta, kde se zpěvaččiny klipy nebo koncertní vystoupení prolínají s jinými dobovými událostmi – válkou v Perském zálivu, policejními zátahy v černošských ghettech a podobně. Ukazují, že Houston neexistovala ve vzduchoprázdnu, ale že její hudba vstupovala do určité historické doby a spoluutvářela ji.

Z dokumentu Whitney

Zkoumání stop, jaké nechala osobnost Whitney Houston ve společnosti, by vydalo na samostatný dokument. Macdonald z nich ale připomíná jen několik vybraných kauz – přezdívku „Whitey Houston“, kterou si zpěvačka vysloužila, když začali mít její afroameričtí posluchači pocit, že se její písně příliš přibližují bělošským hudebním žánrům, aféru ženy, která byla zadržena za opakované hlasité pouštění hitu I Will Always Love You, nebo vlnu televizních parodií vyvolanou bulvárními zprávami o drogové závislosti zpěvačky. Žádnou z nich příliš nerozvede, spíš jimi ilustruje pohyby ve zpěvaččině osobním životě a profesionální dráze.

Stejně jako Amy i Whitney se totiž snaží především vyprávět o soukromí popové hvězdy a jejím nešťastném osudu. Je to svým způsobem bulvár, i když velmi vkusně a řemeslně zručně udělaný. Zatímco tvůrcům Amy se podařilo poskládat dohromady celkem kompaktní tragický příběh o dívce, která doplatila na svou slávu, Macdonaldovi to jde s Houstonovou podstatně hůře. Což je možná dobře, protože tam, kde je prostor pro otázky a nejasnosti, se příliš nedaří bulvární touze po senzacích.

Z dokumentu Whitney

Nejednoznačnost a „otevřenost“ dokumentu Whitney nejspíš nebyla Macdonaldovým záměrem. Vyplývá spíš z toho, kolik toho která ze zpovídaných osob je ochotná říct na kameru. Oproti Amy připomíná film Whitney spíš detektivní pátrání, kde si nemůžete nikdy být úplně jistý, kdo vám říká pravdu a co záměrně tají nebo naopak zveličuje. Zpěvák Bobby Brown, který byl s Houston řadu let ženatý, přímo na kameru odmítne říkat cokoli, co se týká drog. Její bratři jsou naopak zdánlivě velmi otevřenými průvodci po celém životě zpěvačky, od dětských let až po poslední stadia drogové závislosti, z toho, co říkají, ale zároveň vyplývá, že jsou sami bývalí narkomani. Jedna z nejbližších osob Houstonové, její přítelkyně Robyn Crawford, ve filmu nemluví vůbec.

Snímek odhaluje velmi dramatické problémy uvnitř samotné rodiny, ani ty ale neskládají dohromady ucelený obrázek. Zpěvačka byla pravděpodobně homosexuální nebo bisexuální. Na veřejnosti to ale tajila a někteří členové její rodiny se ve filmu dokonce nepřímo vyjadřují velmi homofobně. Oba její rodiče jsou zde postupně nařčeni z toho, že zneužívali jejího talentu, ale oni sami to nijak nekomentují. Nejzásadnější odhalení přijde v poslední části filmu, kdy dvě z blízkých osob zpěvačky prohlásí, že byla v dětství pohlavně zneužívána. Tvůrci údajně nemohli s tímto motivem příliš pracovat, protože tuto informaci dostali pouhé dva týdny před dokončením finálního sestřihu filmu. Macdonald nakonec film na poslední chvíli přestřihal, aby toto odhalení zapracoval do celkové struktury filmu. Zároveň tím ale otevřel dveře další dosud utajené vrstvě zpěvaččiny osobnosti.

Letní seriálový překlenovák. Na co se dívat poté, co to Westworld přehnal a Maniac ještě nezačal?

Ze seriálu Sharp Objects

Westworld letos startoval velkolepě, po skvělém úvodu a chytré paralele s aktuálním skandálem Facebooku se zdálo, že dvojka skvělou první sezonu předčí. Nakonec se ale seriál rozloučil v tichosti, skoro jako by odcházel po špičkách – část lidí se po pár epizodách přestala dívat, trochu se o něm přestalo psát i mluvit. Má cenu se k němu vracet, nebo je lepší ještě před podzimní sezonou zkusit něco jiného?

Lidé rádi hledají příčiny tragédií. U nešťastných osudů hvězd si s oblibou konstruují jednoduché a jasné příčiny – zabila ji sláva, drogy nebo nějaký kostlivec ve skříni z dětství. U Whitney se zdá, že takových příčin mohlo být víc. Na žádnou z nich ale nejde jednoznačně ukázat. To je ovšem spíš přednost než nedostatek. Tragédie totiž obvykle nemají jednu jasnou a srozumitelnou příčinu, protože život není jednoduchý příběh. Detektivka jménem Whitney tak končí tím, že podezřelých je spousta, ale žádný viník není usvědčen.

Příčin tragédie Whitney Houston je zřejmě nespočet. Poslechněte si audio verzi recenze.

 

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.