Drama Kdyby ulice Beale mohla mluvit pojímá utlačování Afroameričanů jako filmové blues

Z filmu If Beale Street Could Talk
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Z filmu If Beale Street Could Talk

Drama Kdyby ulice Beale mohla mluvit se pravidelně objevovalo na seznamech filmů, které porotci letošních Oscarů trestuhodně opomenuli. Příběh vztahu dvou mladých lidí z Harlemu, který je přerván křivým obviněním jednoho z nich ze znásilnění, patřil k nejoceňovanějším afroamerickým filmům loňského roku. Když ho teď na festivalu Febiofest máme možnost vidět, můžeme dát kritikům oscarové Akademie zapravdu.

Obzvlášť podivně působí rozhodnutí nominovat v kategorii nejlepší film černošský superhrdinský film Marvelu Black Panther. Ale ani poněkud křečovitě kritická komedie Spika Leeho BlacKkKlansman nepůsobí zdaleka tak naléhavě a přitom nenuceně jako mistrovské dílo Barryho Jenkinse. Nejmelancholičtější z afroamerických tvůrců tu dalece překonává i své předchozí oscarové drama Moonlight.

Adaptace románu Jamese Baldwina se odehrává v 70. letech a jeho vypravěčkou je mladá Tish, která čeká dítě se svým umělecky nadaným přítelem Fonnym. Film je složený ze scén zachycujících každodenní život tehdejších harlemských Afroameričanů a velmi organicky a nevtíravě ukazuje, jak moc byl ovlivněný organizovaným ponižováním a utlačováním od bělošské většiny. Není to ale ani civilní sociální drama, ani prvoplánová agitka. Jenkins se tady ještě lépe než v Moonlightu ukazuje jako suverénní tvůrce zastřených, poetických nálad, na kterých ale není nic sentimentálního nebo lacině okouzlujícího.

Z filmu Kdyby ulice Beale mohla mluvit

Už Moonlight byl přirovnávaný k filmům hongkongského autora Wonga Kar-waie. Ulice Beale má k tomuhle proudu asijské kinematografie ještě blíž – kromě Wonga si při jejím sledování můžeme vzpomenout ještě minimálně na Anga Leeho a jeho bolestně nostalgické vzpomínání na každodenní svět včerejška. V Jenkinsově filmu je také všechno obalené do delikátního, melancholického smutku. Je to dílo utkané z vláčných, měkkých pohybů, ať už je to melodické proudění hlasu Trish, jejíž vyprávění nás provádí příběhem a líně protéká napříč různými časovými rovinami, rozvážné pohyby herců, odpoutané bloudění kamery prostorem, pečlivé barevné ladění obrazu, nebo bluesová hudba, na niž je ve filmu kladený mimořádný důraz. Nejde tu ani o žádnou estetizaci bídy nebo přikrášlování reality. Jenkins nás totiž nechce uvádět do žádného obrazu reálné minulosti, ale do krajiny vzpomínek, které jsou ze své podstaty deformované a poznamenané nějakou určující náladou. Díky tomu, jak moc je Jenkinsův film stylizovaný, vyniká práce filmových řemeslníků, od kamery přes střih po herecké výkony. Obzvlášť roli nenápadného srdce celého snímku Tish zvládla herečka KiKi Layne s udivující tlumeností a zároveň intenzitou.

Z filmu Kdyby ulice Beale mohla mluvit

Vedle toho je ale Jenkinsův film silně srostlý s afroamerickou kulturou. Často používané přirovnávání k bluesové hudbě je v tomhle případě zcela na místě. Barevná paleta filmu se přizpůsobuje barvě kůže protagonistů a stejně tak někdy až literární dialogy vycházejí z typického vyjadřování amerických černochů. Vedle melancholického pocitu ztráty film také velmi přirozeně evokuje pocit neustálého plíživého ohrožení. „Běloch musí být ďábel, protože rozhodně není člověk,“ shrnuje emoci, kterou anonymní bílé tváře vstupující do světa hrdinů jako strašidelné, cizorodé elementy vyvolávají.

Barry Jenkins tak dodal současnému proudu filmů a seriálů o Afroameričanech poměrně nový odstín. Není ani plakátově rozhořčený jako Spike Lee, ani sžíravě ironický jako třeba skvělý seriál Donalda Glovera Atlanta. Jak už název filmu napovídá, Jenkins nám nabízí pohled do světa nekonečné lítosti nad zničenými životy, se kterými se dnes už nedá nic dělat. Zároveň v něm není o nic víc smířlivosti než v BlacKkKlansmanovi. Naopak, jeho neokázalá, hluboká tragičnost se dokáže zahnízdit pod kůží mnohem trvaleji a nesmazatelněji.

Více o vláčné poezii nového filmu Barryho Jenkinse si poslechněte v recenzi Antonína Tesaře.

Spustit audio

Související