Dream Baby Dream: Zemřel Alan Vega, živoucí spojení punku a electra z kapely Suicide
Když teď v osmasedmdesáti letech zemřel zpěvák a člen amerického dua Suicide Alan Vega, svět si zase jednou připomněl, jak se osobnosti zprvu nenápadné a jakoby nikam nepatřící postupně mění ve vlivné a centrální.
Ještě než si mladý sochař Alan Bermowitz začal říkat Alan Vega, viděl v New Yorku hrát začínající Stooges. Uchvátil ho zjev Iggyho Popa, který vystupoval jak arogantně, tak bezvládně, včetně zvracení na scéně. Osudové setkání spojilo Vegu s Martinem Revem do dvojice Suicide. Během 70. let nepřipomínala žádnou další kapelu z klubu CBGB, kde se vyskytovala, ale asi ani nikoho dalšího. Do zvuku bicího automatu a zkreslených varhan Farfisa zpíval Vega jako vyznavač rockabilly, všechno nějak lícovalo s tehdejším punkem a překonávalo ho. Přes všechnu dekadenci a výbušnost tu byla pořád znát DNA Elvise a Little Richarda.
Ovšem tenhle temperament se nekroceně rozvíjel vedle zvuku, který upomínal na studenou urbánní krajinu, stihomam a odosobněnost globálních velkoměst. David Byrne tuhle nervnost pojmenoval prvním singlem svých Talking Heads Psycho Killer: bylo to ve stejné době, kdy vycházel debut Suicide – v roce 1977. „Vždycky jsem nesnášel myšlenku koncertu jako akce, kam se lidi chodí bavit,“ napovídal Vega o svém přístupu.
Od té doby se datuje neustále narůstající diskografie i vliv Alana Vegy a Suicide. Dua se syntezátorem se začala množit a některá přiznávala vliv: třeba Soft Cell. Cover podivuhodné mantry Dream Baby Dream natočil před několika lety Bruce Springsteen a zařadil ho na své album High Hopes. Postupně zlákali Alana Vegu ke spolupráci kumpáni z dua, které se písničkami jinak věru nezabývalo: řeč je o finských Pan Sonic, jejich společná alba s Vegou jsou fascinující. Žádná tahle fakta ovšem nezprostředkují dobře osobnost subverzivního kovboje Vegy, který mluvil o americkém blues i tehdy, když pracoval s výhradně syntetickým zvukem. Prvotní divokost rokenrolu přežívá do dnešních časů právě díky neřízeným střelám, jako byl on. Mimochodem, ratio mu nikdy nechybělo, jak dokazuje jeho výtvarné dílo, především jedinečné světelné sochy.
Název skupiny Suicide jsem vždycky vnímal stejně jako Knížákovo heslo ze 60. let „zab se a leť“: tu sebevraždu ať spáchá naše ego, abychom dokázali vystoupit z tuhé a omezené egocentričnosti někam dál. Až teď jsem se dověděl, že duo Vega a Rev vnímalo sebevraždu jako stav západní společnosti, vleklou permanentní sebedestrukci. Takový pocit se dá dobře chápat. A zároveň je až paradoxní, jak energizující a katarzní jsou dodnes nahrávky Suicide i Alana Vegy.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
