Drtinová, Rosák, Šmucler a další: Televizní děti jsou pryč. Obrazovka jako virtuální krb ale nezmizí

Daniela Drtinová, moderátorka DVTV

Jaký máte vztah k televizi?

Já se na televizi nedívám vůbec. Jednak nemám čas a taky většinu věcí, které chci vidět, sleduju na internetu. K televizi jsem nikdy neměla zrovna vřelý vztah. Vzpomínám si, že když jsem pracovala už pár let v ČT, v nějakém rozhovoru jsem řekla, že ji doma nemám. Tehdejší generální ředitel Ivo Mathé si mě zavolal na kobereček a v položertu mi vynadal, že jako zpravodajec nemám televizi a nekoukám na to. Říkal v žertu, že mi na ni přispěje. Já si každopádně raději čtu. Neměla bych to říkat, protože se videem živím, ale nemám vřelý vztah k audiovizuálním nosičům obecně, protože skrz čtení se mi lépe vstřebávají informace. Připravuji se skrz rešerše, ještě donedávna jsem je měla na papíře a podškrtávala si v nich, dnes už je mi líto papíru.

Co považujete za nejdůležitější televizní událost po revoluci?

Je to trochu kacířská odpověď, ale televize udělala této zemi velkou službu, když se vypla. V roce 2000, kdy z mého pohledu docházelo k nepřípustným ovlivňováním a pokusům dostat Českou televizi pod nějaký politický vliv, jsme našli odvahu ji vypnout.

Jan Rosák, televizní a rozhlasový moderátor

Které pořady rád sledujete?

V době mého dětství jsme televizi neměli. První, černobílý, televizor jsme si koupili v roce 1960, tehdy mě asi neformovalo nic. Později mě ale zaujal seriál Stínadla se bouří s Janem Třískou jako Širokkem a miloval jsem také sportovní přenosy. Tehdy existoval pouze jeden program. V sedmdesátých letech jsem do televize naskočil jako tvůrce, dělal jsem voiceovery v Televizních novinách a později jsem dostával nabídky být i před kamerou, to bylo období Studia Rosa, Orionu a tak dále.

Tísnivá televizní zábava roku 2017. 10 nejlepších seriálů podle Radia Wave

• Upravit
• Smazat

Letošní výběr spojuje atmosféra procházení všudypřítomnou pustinou, při kterém si hrdinové udržují zdravý rozum díky smyslu pro humor a odvaze analyzovat, co je dostalo právě sem. Současné fázi zlatého věku televize dominují druhé a třetí sezony, feministický apel a hravost. Seřazovat od nejlepšího k nejslabšímu jsme se tentokrát neodvážili, síly jsme napnuli k udržení počtu položek abecedního výběru na deseti, skvělých seriálů je totiž pořád víc než dost.  

Dnes jsem docela vášnivý televizní konzument, ovšem vybírám si. Mám rád akční věci, ale ne ty hloupé. Zrovna včera jsem viděl hezký životopisný film o Stevenu Spielbergovi, tak jsem si uvědomil, že se vkusem jsem na tom jako on. Mám rád Indiana Jonese nebo Schindlerův seznam. Kromě toho miluju přírodopisné věci, které jsem také léta namlouval a onehdy se k tomu zase vrátil.

Teď mi došlo, že jsem se vlastně objevil snad na všech televizních stanicích, které tu jsou. Pamatuju si, když byly záplavy na Moravě v roce 1997, tak Vize 97 manželů Havlových zorganizovala takové čtyřčlenné úderky, které chodily morálně podporovat do zasažených oblastí. Poté nás pan prezident Havel pozval na Hrad a pochválil nás. Stáli jsme s panem prezidentem, Karlem Šípem a Luďkem Sobotou vedle sebe, pan Havel se ke mně otočil a říká: „Pane Rosáku, já mám takový pocit, že vy jste snad ve všech televizích, ne?“ Zasmál jsem se a drze odpověděl: „Jako vy, pane prezidente, jako vy.”

Rozálie Kohoutová, dokumentaristka

Změnila se televize za tu dobu, cos vyrůstala?

Určitě. Například při digitalizaci přišlo strašně moc nových kanálů, to jsem jako malá vůbec neznala. Bylo velké haló, když přišla TV Nova a na ní třeba pořad Áčko. To bylo zjevení. Myslím, že mě komerční televize dost formovala. V devadesátých letech přinesla svým způsobem průkopnické formáty. V Áčku se probírala témata jako homosexualita nebo drogy, to jsme z veřejnoprávní televize neznali.

Režiséři snímku FC Roma Rozálie Kohoutová a Tomáš Bojar|foto: ČTK, Luboš Pavlíček

Bohdan Bláhovec, dokumentarista a moderátor ČRo Vltava

Jaký máš vztah k televizi?

Jsem typické televizní dítě. Strašně let jsem trávil svůj život tím, že jsem přiběhl ze školy, odhodil tašku a až do noci seděl u televize. Staré televize měly kmitočet 50 hertzů, byly to ty velké blikající obrazovky. Dětství mám proto spojené primárně s koukáním na neuvěřitelné hovadiny typu Tak jde čas a Škola zlomených srdcí a s bolestí hlavy způsobenou čučením do obrazovky. V raném dětství to muselo být Studio Kamarád se všemi těmi plyšáky na černém pozadí, posléze americká importovaná produkce ze světa Walta Disneye, doplněná o Ninja Turtles. Pak možná Tereza Pergnerová se svou hitparádou, kterou pak vyklínil intelektuálnější pořad Paskvil. Pak jsem v určitý moment učinil vědomé rozhodnutí: televizi nechci mít doma. Najednou se pro mě stala toxickou věcí. Nemyslím její obsah, ale spíš princip toho přístroje – tenhle virtualizovaný krb, který celý den svítí v obýváku a vypráví příběhy velmi proměnlivé kvality, doma mít nechci. Ruku v ruce s nástupem internetu se moje návyky sledování zásadně proměnily. Dneska jsem typickým on demand divákem. Pořád se rád dívám na věci, ale už bych nedokázal pasivně sledovat televizi. Vybírám si.

Tomáš Drahoňovský, moderátor ČT24

V čem má televize nedostatek?

Možná v interaktivitě, ale je otázka, jestli to lidé vůbec chtějí, protože v našich podmínkách zpravodajské televize se ukazuje, že když se děje důležitá věc, lidé ji berou jako primární zdroj informací a sledují ji kontinuálně. Co se týče klasické programové televize, která nabízí umělecká díla, filmy a tak dále, myslím, že za příštích pár let nebude mít svoje opodstatnění. Jinak je fakt, že na zprávy se dívá čím dál méně lidí. Ale třeba při prezidentské volbě sledovalo kontinuální zpravodajské vysílání České televize přes milion dvě stě tisíc lidí a při důležitých momentech ještě daleko víc. Podle mě se postoj českého diváka, u kterého vidíme vzrůstající zájem o politiku, v tuhle chvíli přesouvá ke zpravodajskému vysílání, zatímco ostatní pořady stagnují. Více než tři miliony diváků jeden pořad nedokáže přitáhnout a nedokázal to téměř nikdy v historii.

Diana Cam Van Nguyen, filmařka, animátorka

Jak se televize proměnila za posledních dvacet let?

Změnila svůj vkus. Dříve byla masovější, měla velký vliv, teď je střídmější a myslím, že se snaží být i více profesionální. Kdysi tam bylo více bizarností, devadesátkové pořady jako Počasíčko nebo Peříčko by dnes vzniknout nemohly. Myslím, že za to může internet. Peříčko by byla tak lehká varianta toho, co člověk opravdu hledá, že si na internetu najde mnohem víc.

Roman Šmucler|foto: Fotobanka Profimedia

Roman Šmucler, moderátor, scenárista, šéf České stomatologické komory

Co kvalitního dokázala televize vyprodukovat po roce 1989?

Televize je teď a tady, nemá smysl srovnávat pořady z jiných dekád. Já jsem ale třeba pyšný na to, že jsem se podílel na nejsledovanějším pořadu v historii televizního vysílání. Byla to Miss desetiletí, kterou sledovalo 97 % diváků. Televize je dnes hodně jiná. Bývalo to super masové médium, které mělo obrovský vliv. Počínaje zábavnými pořady až po politiku představovala televize extrémní šanci změnit názory lidí a zasáhnout jim do života. Jsem třeba pyšný, že se vzpomíná i na pořad Tabu, který měl na tu dobu neskutečnou sledovanost, ale hlavně změnil postoje společnosti. Dneska si nikdo nedovede představit, že po jednom z prvních dílů zaútočili lidé v metru na dívku, která přiznala, že žije s jinou dívkou. Společnost je dnes někde jinde. I televize měla vliv na to, že se změnila.

Milan Kruml, mediální analytik, vysokoškolský profesor, dramaturg a scenárista

Jak si myslíte, že se mění televizní návyky českých diváků?

Mění se hodně. Roste skupina lidí, která si obsah vybírá, pak je tady skupina lidí, která televizi nemá, ale dívá se na televizní obsahy – ta bude myslím čím dál větší. Jsou to lidé, kteří se dívají buď živě přes počítač, nebo si pouštějí pořady přes virtuální úložiště. Takových je opravdu rok co rok víc, přestala to být zanedbatelná skupina. Ukázalo se, že tu roste generace zvyklá na nějaký způsob vyprávění, kterému vyhovují spíš kratší formáty a YouTube, ta se k televizním obsahům dostává opravdu výjimečně nebo je má nějak zpracované: třeba se dají pouštět na chytrém telefonu. Například rozstříháte reality show na krátké segmenty, protože tihle diváci dokážou udržet pozornost třeba sedm minut a pak je to přestane bavit. Lineární vysílání tu ale ještě nějakou dobu zůstane. Výhoda televize je v tom, že její konzumace je spojená s pasivitou. Přes všechny interaktivní systémy slouží k tomu, abyste si něco odněkud vybral. Ve skutečnosti tu není žádná silná, dvoucestná komunikace. Televize bude pro velkou část publika plnit roli kulisy, kterou zapnete, něco vás zaujme, něco méně. Pořád máte jistotu, že zábavu pro vás na ten večer někdo připravil – podle nějakého klíče vám vybral pořady.