Duševně nemocných se bojíme neopodstatněně, třeba opilci jsou nebezpečnější, říká psychiatr

12. červen 2018

Báli byste se mít kolegu schizofrenika? A co kdyby byl schizofrenní váš soused nebo partner? I na takové otázky se ve výzkumu ptá profesor Georg Schomerus, zástupce ředitele na klinice a poliklinice univerzitního medicínského centra Greifswald v Německu. V Národním ústavu duševního zdraví v Klecanech u Prahy přednášel o tom, jak se proměňuje stigmatizace mentálních onemocnění.

Co to přesně je stigmatizace duševně nemocných?

Duševní onemocnění se projevují různými symptomy, život lidí s nimi může být velmi smutný a složitý. K tomu mají tihle lidé další problém, jsou považováni za odlišné. Říci někomu, že mám duševní onemocnění, může úplně změnit náš vzájemný vztah. Takový člověk si může hned vybavit různé negativní stereotypy, třeba že duševně nemocní jsou nekontrolovatelní, násilní nebo neschopní. Může se pak ve vaší společnosti cítit nejistě nebo ohroženě. Říci někomu o svém duševním onemocnění je něco jiného než se svěřit s diagnózou cukrovky.

Jak to pacienty ovlivňuje? Kromě svých symptomů se musí vypořádat ještě se špatným společenským obrazem své nemoci?

Pacienti, kteří jsou vystaveni diskriminaci, mají více symptomů. Onemocnění je náročnější. Stigmatizují i sami sebe, cítí se méněcenní a slabí. Vyhýbají se lidem a myslí si, že musí své problémy tajit. Nemohou s nimi mluvit o věcech, které jsou pro ně důležité, a dostanou se do izolace.

Duševní nemoc - úzkost - deprese

Vy jste v přednášce rozdělil stigmatizaci na sebe-stigmatizaci, společenskou a strukturální. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

O společenské stigmatizaci se mluví nejvíce, jsou to předsudky, stereotypy převládající ve veřejném mínění, které je negativní k lidem s duševním onemocněním. Nebo k lidem, kteří zneužívají návykové látky. Veřejné mínění má pak nějakou strukturu, to znamená, že existují pravidla a regulace, které nemocné znevýhodňují. Třeba zařízení pro péči o nemocné je málo a bývají velká. Za léčbou musíte cestovat a jste daleko od své rodiny, zaměstnání a přátel. To je nevýhoda způsobená strukturou systému péče o duševní zdraví. A třeba ti zmínění cukrovkáři mohou na rozdíl od pacientů s duševní nemocí prostě chodit ke svému lékaři a nemusí měnit prostředí, na které jsou zvyklí.

Samo-stigmatizace je nejhůře rozpoznatelná. Všichni jsme vyrostli ve společnosti, která má předsudky a stereotypy. Máte tedy většinou i své vlastní. A to je bolestivé. Možná jste si říkali, že lidé s mentální poruchou jsou úplní blázni. „Jsem tedy i já sám úplný blázen?“ říkáte si. „Jsem neschopný? Vyléčím se někdy?“ Když stereotypy obrátíte proti sobě, může to zhoršit depresi, izolovat vás a snížit sebevědomí.

Jak ale stigmatizaci měříte?

Mezi širokou veřejností pro nás dělá šetření výzkumný institut. Předáme jim informace o případu člověka s duševním onemocněním. Například schizofrenií nebo depresí. Ale neřekneme jim diagnózu. Jen popíšeme, jak žije a jak se chová. Pak se lidí zeptáme, jaký si myslí, že má ten člověk problém. Co s ním asi tak dělá a co by oni doporučili. Jestli se té osoby bojí, nebo k ní chovají sympatie. Chtějí jí pomoci, nebo se jí bojí? Bavili by se s ní? A tak podobně. Tím měříme, jak moc jsou lidé ochotni jednat s nemocnými.

Georg Schomerus

A co jste zjistili, mění se vnímání stigmatizace?

Zjistili jsme, že psychiatrie a péče jsou populárnější. Čím dál víc lidí vám teď doporučí psychiatra, pokud se doslechne, že máte psychické potíže. Lidé ale také hůře navazují s někým nemocným kontakt. Jsou dokonce méně ochotni mluvit s někým schizofrenním, než byli před deseti nebo dvaceti lety. Podobné výsledky máme z USA, Rakouska, Skotska, Austrálie. Je to trend. Zejména lidé s těžkým onemocněním, jako je třeba schizofrenie, dnes zažívají větší stigmatizaci než před dvaceti lety.

Proč tomu tak je?

Nevíme. Můžeme jen hádat. Často se říká, že psychické onemocnění je biologický problém, a tím se posilují vnímané rozdíly mezi lidmi, kteří ho mají a kteří nikoliv. Zejména třeba u schizofrenie. Západní společnost také více odmítá riziko. Velmi si ceníme našeho bezpečí. Takže nepředvídatelné nebo podivné chování lidí se schizofrenií je méně tolerováno.

A nejsou lidé s psychickými potížemi opravdu statisticky více nebezpeční?

Myslím, že to je velmi nadhodnoceno. Lidé s vážným mentálním onemocněním mohou být agresivní. To je fakt. Ale je to velmi výjimečné. Častěji se naopak stávají obětmi násilí. A ještě častěji jsou nebezpečím pro sebe sama, mohou mít sebevražedné sklony. Je důležité násilí předcházet a být opatrný, ale většina lidí s psychickou poruchou nebývá násilná. Spíše se stahují a jsou izolovaní. Jiné skupiny, jako třeba mladí muži, vykazují větší míru násilnosti než lidé s diagnózou psychického onemocnění. Těžcí pijani alkoholu jsou také násilnější. Musíme to vnímat statisticky.

Jak moc je ale třeba deprese geneticky podmíněná? Určitě jsou lidé, kteří nepečují o své duševní zdraví a přivodí si ji tím.

Vždy je to kombinace. Některé geny jsou rizikové, a vy to ani nevíte. Podobně jako když ovlivňují vaši tvrdohlavost nebo inteligenci. Ale záleží na okolnostech vašeho života, jestli se deprese projeví, nebo ne. Některé věci můžete kontrolovat a jiné ne. Rozvod, ztráta zaměstnání, neschopnost splácet hypotéku. To může způsobit depresi každému. Ztráta zaměstnání je velmi riziková pro rozvoj deprese. Práce nás udržuje zdravé, a někdy o ni prostě přijdete, to se stane.

Duševní nemoc znesnadňuje péči o fyzické zdraví, říká výzkumník Petr Winkler

Smutek - nemoc - ztráta - bolest

Pojem duševní zdraví s sebou nese stigma. Posilují jej často i ti, od kterých by se to asi nečekalo – odborníci, kteří duševně nemocné léčí, úředníci, kteří by jim asi měli pomáhat, a někdy i sami lidé s duševním onemocněním.

Podle vás mají proti stereotypům bojovat pacienti? Proč? Nemají svých starostí už dost?

Myslím si, že psychiatři v tom musí hrát roli. Musíme to podporovat – povzbuzovat a emancipovat duševně nemocné. Právě ti, kteří mají s onemocněním zkušenost, jsou v tomto ohledu nejvíce důvěryhodní. Oni opravdu mohou říci: je to nefér, nechceme, aby se s námi zacházelo špatně. To je jejich poselství a nikdo ho nemůže předat lépe než oni. Žádné vědecké vysvětlení totiž nemá takový impakt jako zkušenost člověka, se kterým bylo ošklivě zacházeno kvůli jeho nemoci. Musí požadovat dobré zacházení. Vždyť i jejich děti se mohou dostat do podobné situace a i pro ně budou chtít tu nejlepší péči.  

Jste autorem tzv. selfie scale. Vysvětlíte, o co se jedná?

Říkali jsme si, že je pro člověka asi obtížné přiznat si duševní problémy. Selfie scale se proto snaží měřit, jak moc je člověk na sobě schopen psychické potíže poznat. Ptali jsme se lidí, jestli si myslí, že jsou pořád duševně zdraví, a také jestli se považují za náchylné k psychickým potížím. Chtěli jsme zjistit, jestli jsou vůbec připraveni přemýšlet nad tím, že by mohli mít duševní nemoci. Dnes ale nějaké prožije skoro každý, ať už sám, nebo u rodinného příslušníka. Proto je musíme umět poznat.

Jak se lidé chovají k duševně nemocným v Německu, ve Skotsku nebo Austrálii? Bojí se dnes lidé kontaktu se schizofreniky? Poslechněte si celý rozhovor s profesorem Schomerusem, který přijel na pozvání iniciativy Na rovinu.

autor: Petr Bouška
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.