Důvod, proč mě nenávidí? Kultovní Daughters se po osmi letech vrací a nabízejí odpověď
Prokletá nemohoucnost. Pamatuj, že cesta je temná a dlouhá. Americká kapela Daughters se po osmi letech vrátila. A jejich dlouho očekávaná nahrávka dokazuje, že z jejich intenzity a naštvanosti toho zůstalo poměrně dost.
Označovat Daughters jako noiserockovou kapelu nebylo nikdy úplně namístě. Jejich zuřivost a dravý kytarový zvuk vystřelující jeden disonantní riff za druhým, jakoby se sypaly police v železářství, totiž tenhle žánr přeskakují. A navíc tahle rhodeislandská kapela začínající počátkem nultých let vznikla na troskách grindcoreových As The Sun Sets. Kořeny v grindcoru jim tak poskytly klíč k ovládání chaosu, k nekonečnému balancování na hraně maelströmu. Ať už v hudbě, tak v jejich živých vystoupeních, která měla sice (minimálně v USA) údajně nízkou návštěvnost, zato si časem vydobyla až mytický status. Daughters bylo vždycky všechno tak nějak brutálně jedno. Minimálně neurvalost a blbnutí s mikrofonem zpěváka Alexise Marshalla hovořily jasně. V lecčem totiž mohly připomínat násilný projev kontroverzního amerického hudebníka G. G.Allina.
Po osmi letech a klasické cestě mnoha kapel, kdy rozpad není dokonán, ale celá věc jde tak nějak k ledu, přináší Daughters své čtvrté studiové album You Won’t Get What You Want. A vítají nás pětiminutovou droneovou skladbou City Song. Cynismus z nich nevyprchal, pomalý nájezd je jen pověstným klidem předtím, než se opět naplno projeví neúprosná rytmika a signifikantní kytara Nicholase Sadlera, prohnaná množstvím efektů.
Daughters za dobu svého mlčení dospěli nejen věkem, ale i osobně. Přespávání na podlahách a gaučích vystřídaly normální práce a rodiny, i jejich krocení energie a chaosu se poněkud transformovalo. Z neučesané a surové výbojnosti se najednou přelévají skladby zařazované za sebe s až zarážející pečlivostí. Pod vrstvou hluku se objevují netušené portály do jiných světů. Nejedná se však o žádnou magii, spíš o ty nejhorší možné varianty světa, ve kterém žijeme nyní. A oproti klasické vichřici se tentokrát nebojí celou desku rozsekávat rozlehlejšími kompozicemi, jako je sedmiminutový Ocean Song nebo Satan in the Wait. Nejzajímavějším zvratem na You Won’t Get What You Want je především to, že Daughters se dotýkají svou temnotou a nihilismem (ať už v textu, zvuku, či Marshallovým přednesem) první kapely Steva Albiniho Big Black a jejich desky Songs about Fucking.
Možná že Daughters zdánlivě dospěli, zmoudřeli, usadili se, jak jim často předhazují novináři, svoji naštvanost a agresi ale pořád zvládají transformovat tak, aby působili aspoň trochu nebezpečně. Ne jako strašák kdesi v poli, smutná připomínka toho, co dříve bývali a nyní už nejsou. Daughters i s odstupem času zůstávají stejně nesmiřitelní.
Hodnocení: 80 %
Daughters – You Won’t Get What You Want (Ipecac Records, 2018)
Co vyváděli Daughters na počátku své kariéry? Jak se na kapele podepsal čas? V čem přesně jsou podobní kapele Big Black hudebníka a zvukového mága Steva Albiniho? Poslechněte si celý příspěvek ze záznamu!
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
