Elegická detektivka poháněná náhodou: Vodník potvrzuje Taušovo originální pojetí kriminálního žánru

Z minisérie Vodník
Z minisérie Vodník

Když v roce 2016 představil režisér, producent a příležitostný herec Viktor Tauš na obrazovkách sérii Modré stíny, vcelku přesvědčivě dokázal, že oblíbený tuzemský žánr kriminálky lze pojmout i jinak. Na pečlivě vypracovanou, ale zároveň nijak okázalou odtažitost teď volně navazuje elegický Vodník. Univerzitní kampus vyměnil Tauš za dvůr vesnické usedlosti, kde dojde k obzvláště kruté vraždě malého dítěte.

Volná série kriminálek Detektivové od Nejsvětější Trojice, kterou střídavě režírují Jan Hřebejk a Viktor Tauš, patří k televizním projektům, které ukazují na zvyšující se kvality zdejší seriálové tvorby. V tomto ohledu jsou nejčastěji skloňovány Taušovy Modré stíny. V této stylově dotažené krimi nešlo ani tak o procedurální drama, jako o vytvoření fikčního světa, který je natolik komplexní, aby z něj mohly přirozeně vycházet dílčí indicie směřující k vyšetření zločinu a autor si nemusel pomáhat scenáristickou ekvilibristikou.

Z minisérie Vodník

Stylově výrazný je i Vodník, za nímž jako režisér stojí znovu Tauš. „Erben je stejně čajíček,“ říká na začátku jedna z dospívajících dívek, které se v podkrovním pokojíčku na prázdninách straší vyprávěním děsivých příběhů, aniž by tušily, že realita dokáže předstihnout i nejvíce bujarou fantazii. Právě to se stane, když na dvoře zemře brutální smrtí malé dítě, jeho matka se následně zabije ve vazbě a jeho babička zemře na následky protrpěného traumatu v nemocnici. Třicet let poté fakticky promlčený případ začíná znovu zkoumat kriminalistka Marie Výrová (Klára Melíšková), jedna ze tří postav spojujících zmíněnou sérii.

Viktor Tauš volí i tentokrát výrazná řešení mizanscény, jak je vystihuje třeba sídlo seriálových policistů. Těm namísto obligátních špeluněk zabydlených ošuntělým nábytkem dopřává luxus moderních, minimalistických kanceláří, které navíc kameraman Martin Douba znovu se zřetelnou promyšleností a důsledností snímá z neobvyklých úhlů. S Modrými stíny má Vodník společné i to, jak potlačená je zde detektivní linie. Vyšetřovatelka Výrová sice naráží na nesrovnalosti ve starém protokolu k případu, které se snaží osvětlit, důležitější je však rozplétání vztahů mezi postavami, které pojí příbuzenské vztahy.

Vodník se v souladu s Erbenovou baladou – a podobně jako třeba celovečerní Polednice – snaží navodit tíživou náladu úmorného léta, které tvoří jednu z kulis krutého zločinu. Tauš své hrdiny nezřídka pozoruje z odstupu, který může v některých divácích probouzet dojem nežádoucí odtažitosti. Právě ta však Taušovo pojetí kriminálky přibližuje vzorům z oblasti quality TV, podobně jako je působivé režisérovo rozhodnutí nekončit jednotlivé díly cliffhangerem lákajícím na další část, ale spíše mlčenlivými scénami, jaké by se neztratily ani ve filmech korejského všeuměla Bong Joon-hoa.

Čas od času se zdá, jako by těch inspirací bylo až příliš. Třeba když Vodník zapojuje motivy z policejních buddy movies nebo se s proměnlivou působivostí vrací k hororovému půdorysu citované Erbenovy balady. Vyčnívá i trademarková „scéna u stolu“, která se v různých variacích objevuje v bezpočtu filmů podle scénářů Petra Jarchovského, zde ale pomáhá výrazně akcelerovat děj i dokreslit vazby mezi členy rodiny, která se z prožité tragédie nikdy tak docela neuzdravila. A očistu neslibuje ani samotné finále, což koneckonců naznačuje už celková palčivost série. Viktor Tauš v ní potvrzuje svou netradiční vizi kriminálního žánru. Nejde mu ani tak o strhující zápletku či neprůstřelnou intuici a intelekt vyšetřovatelů, jako o komplexní prostředí, do kterého je děj zasazen, a taky nahodilost, která však v Taušově pojetí vychází z důsledně promyšleného konceptu.

Vychází Vodník při srovnání s Raplem jako vítěz či poražený? A podařilo se Viktoru Taušovi dotáhnout originální pojetí žánru do úspěšného konce? Poslechněte si recenzi Viktora Paláka.