Elity musí voličům naslouchat. Jenže co voliči vlastně vzkazují?
Evropské elity by konečně měly začít naslouchat nespokojeným voličům. Takový vzkaz čte ve výsledcích britského referenda o vystoupení z Unie řada politiků a komentátorů v Česku i v zahraničí. Namátkou zmiňme místopředsedkyni ODS Alexandru Udženiju nebo Iana Jacka v listu The Guardian.
Tomu názoru se nedá upřít obecná platnost. Samozřejmě že by elity měly naslouchat, stejně jako bychom na sebe měli být pokud možno hodní. Háček je ale v tom, že voliči zatím nikde kromě Británie nedali najevo, že by mezi nimi převládalo rozčarování z evropských elit a touha evropskou integraci zvrátit.
Připomeňme si výsledky posledních voleb do Evropského parlamentu. Dvě výrazně euroskeptické frakce, Evropa svobody a přímé demokracie a Evropa národů a svobody, v něm mají 84 křesel ze 751. I když přičteme vlažnější konzervativce a reformisty, za integrační brzdu tahá pětina poslanců. To je síla srovnatelná s českými komunisty. Zato vládnoucí koalice vedená Jeanem-Claudem Junckerem disponuje pohodlnou většinou 422 hlasů. Evropští voliči jí dali mandát vládnout víceméně tak jako dosud, ne kopírovat postoje euroskeptiků.
Není bez zajímavosti, že než Juncker začal předsedat Evropské komisi, sloužil po rekordních osmnáct let jako premiér Lucemburska. Podobnou spokojenost zatím vyjadřovali voliči, kterým by prý elity měly začít naslouchat, i s trojnásobnou německou kancléřkou Angelou Merkelovou. Tu přitom její čeští kritici považují za ztělesnění politického mimoňství.
Všeobecné rozčarování nad elitami nevidíme ani v analýze voleb do evropských národních parlamentů posledních dvaceti let, kterou vydal deník New York Times pod názvem How Far Is Europe Swinging to the Right?. Nacionalistické a silně euroskeptické strany posilují v Rakousku, Francii, Maďarsku a Polsku – a pouze v posledních dvou státech získaly premiérské křeslo. Euroborectví je ve většině evropských zemí okrajovým názorem a má daleko do toho, aby se z něj stal unijní mainstream. Alespoň podle výsledků voleb.
Druhý problém oblíbeného argumentu o naslouchání voličům spočívá v tom, že ho drtivá většina jeho uživatelů vytahuje pouze ve chvíli, kdy s názorem elektorátu souhlasí. V březnových volbách do německých zemských parlamentů získala Alternativa pro Německo mezi dvanácti a čtyřiadvaceti procenty. Protiimigrantsky naladěná část české pravice o tom tehdy mluvila jako o políčku spolkové vládě za její politiku. V těch samých volbách ale poprvé v historii zvítězili Zelení, v Bádensku-Württembersku získali třicet procent. Nevšiml jsem si, že by nějaký český politik volal po tom, aby elity konečně začaly naslouchat lidem odmítajícím jadernou energii a požadujícím kvóty na rovné zastoupení žen.
Podobné to bylo i po rakouské prezidentské volbě. Politici si měli brát ponaučení ze 49,7 % hlasů pro kandidáta Svobodných, ale 50,3 % hlasů pro historicky prvního rakouského zeleného prezidenta jako by neznamenalo vůbec nic.
Ano, elity by měly voličům naslouchat, samozřejmě. Ale nejenom nespokojeným. A nejenom těm nespokojeným, se kterými zrovna souhlasíme.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
