EMA: Útěky do jiných světů, které virtuální realita nabízí, mě nikdy nelákaly

V roce 2011 bylo téměř nemožné číst o nové muzice a minout články, které se zaobíraly tebou a tvou debutovou sólovou deskou Past Life Martyred Saints. To byl cíl zaútočit na veřejnost skrze armádu hudebních blogů?
Neměla jsem žádný konkrétní plán. Vše se po vydání desky otočilo o 180 stupňů. Dřív jsem hrála v malé lokální kapela a ze dne na den jsem byla ve středobodu zájmu hudební veřejnosti. Byl to blesk z čistého nebe. 

Jak po této zkušenosti vnímáš prostředí blogů, internetu a sociálních médií?
Dřív jsem byla opravdu všude. Nakonec, abych měla situaci pod kontrolou, jsem se z většiny těchto aktivit stáhla. Nezavrhla jsem je, jen už netrávím veškerý svůj čas na netu. 

V případě první desky jsi byla spojená s internetem, s druhou deskou zase s virtuální realitou…
Díky druhé desce, která byla pro většinového posluchače přeci jen přístupnější, jsem dostala možnost zahrát v prostoru PS1 v newyorském Muzeu moderního umění a vzpomněla jsem si při této příležitosti na kamaráda Zacha Krausnicka, který se virtuální realitou zabývá. Spolu jsme stvořili low budget instalaci, která byla spíše punkovým experimentem než futuristickou vizí. 

Takže před oslovením Muzeem moderního umění jsi takovéto hrátky s virtuální realitou neplánovala?
Vůbec. Sice jsem s tímto tématem v písničkách a na obalu koketovala, předvést ale něco tak technologicky komplikovaného jsem vůbec neměla v plánu. Zajímavé je, že díky tomuto experimentu jsem narazila na další studnici nápadů, které se pak objevily na mé aktuální desce Exile in the Outer Ring. 

Ty ses stala nechtěně technologickou vizionářkou. Vždyť své představení jsi dala dohromady rok předtím, než s virtuální realitou začala koketovat Björk!
Vtipné je, že její představení jsem doteď neviděla. Já ji jako hudebnici uznávám, ale mne vždy zajímá především lidský aspekt v umění. Z toho důvodu jsem neměla tak velké nutkání se po jejím projektu s virtuální realitou tak usilovně pídit. Moje hrátky s virtuální realitou měly DIY zázemí a snažily se ukázat na aspekty reálného světa. Útěky do jiných světů, které virtuální realita nabízí, mě nikdy nelákaly. 

Po vydání debutové desky tě novináři řadili do indiefolkové škatulky, na nové desce ale výraznou roli hraje elektronika. Jak sis k ní našla cestu?
Popravdě řečeno, já na všech deskách mám elektronické elementy, hrátky s musique concrète nebo syntezátory. Ten indie folk mně byl přiřazen možná z toho důvodu, že hraju na kytary a hodně se soustředím na lyrickou výpověď. Novou desku spíše vnímám jako návrat k tomu, o co jsem se snažila v kapele Gowns. 

Nová deska pracuje s výrazem „outer ring“. Mohla bys vysvětlit, co znamená?
Je to výraz, který je spíše pochopitelný posluchačům v Evropě než v Americe. Jde o to, že centra měst se stávají pro většinu lidí neúnosně drahá, takže se z nich stěhují na předměstí. A zde, v jakémsi vnějším prstenci, žijí své životy, navazují přátelství, snaží se vytvářet vhodné klima i pro kulturu. To jsou v současné době místa, kde se odehrává reálný život se všemi svými aspekty, včetně těch estetických.  

Centra měst jsou často mrtvá, protože v nich zůstaly jen úřady a nákupní centra…
Tohle je převrácená logika, jak by města měla vypadat. Proč by měla být centra jenom místem, kde se odehrává naše pracovní doba, kam si jdeme něco koupit a bojíme se projít prázdným parkem? Výsledkem je, že lidé si na předměstích sami snaží vytvořit v rámci možností zajímavá místa k prožívání volného času. Všechny ty pop-up bary a kluby… 

Zaobírala by ses těmito tématy, kdyby ses nepřestěhovala do Portlandu?
Je pravdou, že Portland je ideálním případem města, o kterém jsme teď mluvili. To znamená mrtvého centra a poměrně svébytně pulzujícího předměstí. Osobně, když vyrážím v Portlandu z domu, mířím spíše někam na předměstí než do centra, protože to taky žije mnohem zajímavějším způsobem. 

Nové album jsi, alespoň podle obalu, nahrála v „obyčejném sklepě jednoho obyčejného bytu“. Jaký efekt mělo domácí nahrávání na novinku?
Výrazný! Všechno vyšlo z té původně nezamýšlené koketérie s virtuální realitou, kde jsem sama sebe umístila do jakéhosi obýváku k úplně obyčejnému stolu s hrnkem kávy. Podobně jsem poté koncipovala i stage na mých následných koncertech. To, že jsem novou desku nahrávala v obdobném prostředí, beru jako svým způsobem duchovní transformaci, která albu dodala výraznou atmosféru. 

Jak moc je název písničky 33 Nihilistic and Female na nové desce autobiografický?
Totálně! (Smích) Reprezentuje mnou podceněnou demografickou situaci.

V Praze budeš hrát pár měsíců po sobě hned dva koncerty. Po sólovém v MeetFactory ještě druhý v lednu, jako předkapela Depeche Mode. Jak se to přihodilo, že ses dala do holportu s touto velkou popovou hvězdou?
Čekají mne dva rozdílné večery. Vůbec nemám ponětí, jak na nás narazili. Slyšela jsem, že ve výběru předkapel má výrazné slovo Martin Gore, klávesák a kytarista kapely. Pokud tomu tak je, tak to cítím jako velké vyznamenání. Sama jsem totiž velkou fanynkou Depeche Mode.