Enormní kytovec Aronofsky. Velryba je film, který žere sám sebe

Třistakilový Charlie je hodný, sedí v bytě a užírá se pomalu k smrti. Z téhle situace odvíjí Aronofsky své těžkotonážní drama Velryba, které jen podtrhuje jeho pochybný sklon k efektům a manipulacím. „Pro mě je to film, jehož základem je špatná divadelní hra,“ otevírá lov na bílou velrybu Jan. „Bytové divadlo Vlasty Chramostové,“ přisazuje Aleš.

Komorní příběh o hroutícím se hrdinovi s tragickou minulostí rychle utíká od psychologie k laciným scénáristickým chvatům s cílem dostat diváka snadno na lopatky. „Klaustrofobický cvičení v citovým vydírání, film požírající sám sebe bující patetičností,“ shrnují Čelisti tuhle opulentní hostinu, ve které je hodně tuku, ale málo proteinů.

Výživovou hodnotu tak do vysílání vnáší především Todd Field a jeho Tár, aristokratické drama o toxickém ženství a hrdince, která chce všechno a všechny dirigovat. Spíš než herecký koncert Cate Blanchett ale stojí za pozornost komorní part německé herečky Niny Hoss. A víc než zdrcující soudržná symfonie je chválená Tár ne úplně dokonalou souhrou silných dílčích hlasů.

Jak letos bylo na okresním přeboru německého filmu v Berlíně? Nediriguje Cate Blanchett coby toxická Lydia Tár až příliš rozmáchle? Jak se zbavit otravných mravenců v říši kvant? Je horší (kokr)španělská chřipka, nebo démonická Posedlost? Smí se ještě říkat Houšťka? A proč už nejsou lidé tlustí, ale jen enormní? No tak bublej!