Euforický debut Lyry Pramuk se obrací k zemi. Vznikl jen za pomocí hlasu

5. květen 2020

Berlínská hudebnice Lyra Pramuk vyvolává svým hlasem kolektivní paměť. Kam ji tohle gesto zařazuje na mapě současné experimentální hudby?

V Berlíně usazená americká hudebnice Lyra Pramuk tvrdí, že největší současnou tragédií je zničení malých lokálních komunit, které smetla globalizace. Vyzývá k tomu, abychom tyhle komunity začaly tvořit znovu: třeba i v digitálním prostředí.

Čtěte také

A sama jde příkladem. Její debutové album Fountain, které vyšlo letos na jaře u labelu Bedroom Community, je sice přísně solitérské, neslyšíme na něm nic jiného, než její vlastní hlas, zároveň je ale komunitní a plné solidarity.

Občas to zní, jako by Lyra Pramuk vyvolávala kolektivní paměť. Její hudba, poskládaná z navrstvených vokálních stop, připomíná zapomenutý rituál nebo slavnostní sešlost. Vychází z ní archaická energie, archaicky ale vůbec nezní. Poměrně prostá strategie, totiž trpělivé vrstvení, je totiž v jejím podání obohacená o spoustu dalších motivů. Pramuk mění výšku svého hlasu, občas přejde do něčeho, co připomíná jazzovou vokální improvizaci, jindy z vlastních slabik vytváří poměrně koherentní elektronický rytmus. Vždy ale dosáhne patřičeného efektu, který je stejnou měrou nadčasový i futuristický.

Pramuk samozřejmě není první, kdo se rozhodl natočit celou desku jenom za použití hlasu. V ArtCafé jsme se tak dostali i k americké ambientní skladatelce Julianně Barwick, kterou s Lyrou Pramuk spojují základy získané zpěvem v kostelním sboru. Došlo i na Björk a její čistě vokální album Medúlla nebo inuitskou experimentátorku Tanyu Tagaq, propagátorku hrdelního zpěvu a obecně popularizátorku kultury původních obyvatel Kanady.

Spustit audio

Související