Eva Koťátková v Londýně vystavuje databázi strachů a úzkostí. „Zajímá mě perspektiva slabých“

2. listopad 2016
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03735841.png

Součástí výstavy v londýnské Wellcome Collection, zaměřené na instituci psychiatrické léčebny a její vliv na uvažování o duševních nemocech, je mezi pracemi umělců i podivná koláž Evy Koťátkové – databáze fantasmagorických vizí, lidských úzkostí a strachů. V telefonickém rozhovoru jsme rozebírali její dlouhodobý zájem o téma duševních nemocí a lidských úzkostí. V Praze je zanedlouho k vidění její film rekonstruující utkvělou představu psychiatrického pacienta o soudním procesu vedeném v léčebně s ním samotným.

Zhmotnění vizí pacientů psychiatrických léčeben Koťátková vystavovala loni v Prádelně bohnické psychiatrické nemocnice. V silnou atmosférou zatíženém prostoru procházeli a probíhali herci představující vize nebo úzkosti lidí s duševními poruchami. „V Praze narozenou umělkyni fascinuje propast mezi světem myšlenek, teorií, pravidel, kódů a lidmi, kteří podle nich musí žít, mají potíže se jim přizpůsobit, sedět rovně, poslouchat v hodinách, jednat v souladu s pravidly. Často se snaží osvobodit a často selhávají, důsledky mohou být až překvapivě absurdní,“ popsal Koťátkovou na základě její výstavy v Modern Art Oxford britský deník The Guardian.

Paralelní životopisy a přežívání

„Moje práce, která je teď ve Wellcome Collection, byla už v minulosti vystavená na benátském Bienále. Je jakousi komprimovanou trojrozměrnou databází různých představ, má podobu černého soklu, kde jsou různé předměty. Konstrukce, klece, výstřižky, úryvky textů, životopisů, je to taková prostorová koláž,“ popisuje Koťátková. „Ve všech mých pracech je pro mě motivem vnímání světa skrze pohled marginalizované, utlačované skupiny nebo jednotlivce, který je nějak handicapovaný nebo limitovaný v tom, jak je schopný zapadat do společnosti, komunikovat s ní. Psychiatrická léčebna je pro mě jedna z možných platforem, jak právě toto prozkoumávat. V Bohnicích mě zajímalo také to, jakým způsobem rozečítáme díla, která nebyla určená pro nás jako pro diváky. Byly to věci, které vytvářeli pacienti sami pro sebe jako formu paralelního životopisu nebo prostého přežívání. Snažila jsem se v té výstavě rekonstruovat jejich vize, které po sobě nechali třeba jen ve formě nákresů. Snažila jsem se je dostat do reálné podoby.“

03735840.png

Justiční vražda Jakoba Mohra

13. listopadu je v pražském Ponrepu k vidění film Evy Koťátkové rekonstruující scénu soudu s psychiatrickým pacientem Jakobem Moherem, která také vznikla v jeho špatných snech. Mohr byl přesvědčený, že jeho jednání řídí skrze tajemný řídící stroj jeho ošetřující lékař. „On svoje kresby nepovažoval za výtvarná díla, ale za formu důkazu, kterou chtěl dokázat existenci řídícího stroje, majícího na svědomí jeho jednání. Omlouval tak své drobné prohřešky nebo zločiny. Mě na jeho kresbě justiční vraždy z roku 1909 zaujalo to, že se dala rozložit do scénáře, tedy do prostoru a času. Je to detailní kresba ze zvýšené perspektivy, jsou na ní postavy, kterým Mohr vpisoval repliky nebo popisy jejich chování a vzhledu.“


Ústředním tématem výstavy Bedlam: the asylum and beyond v londýnské Wellcome Collection, pro kterou byla oslovena i Eva Koťátková, je londýnská psychiatrická léčebna Bethlem, která reprezentuje tradiční psychiatrické nemocnice. Výstava se zabývá jak jí, tak příklady alternativního přístupu k léčbě duševních nemocí, například unikátní tradici belgického města Gehl, kde místní lidé ubytovávají psychiatrické pacienty u sebe doma, o gehlské tradici si můžete přečíst tady.

00617859.jpeg

autor: Táňa Zabloudilová
Spustit audio