Everything Everything: Je čím dál tím těžší chovat se jako člověk

03525053.jpeg
03525053.jpeg

Řadě kapel stačí sklízet úspěch u fanoušků s fúzí melodického indie rocku a eklektických tanečních rytmů. Manchesterští Everything Everything se rozhodli vybrat si těžší cestu. A vyplatilo se jim to. Jejich letošní deska Get to Heaven je ovlivněna světovými událostmi víc, než byste na relativně popovou skupinu hádali. Nejen o zachování zdravého rozumu, zjednodušujících interpretacích a tragédii v pařížském Bataclanu jsme se bavili s baskytaristou Jeremym Pritchardem a kytaristou Alexem Robertshawem.

Většina lidí má nějaký názor na události politického a sociálního charakteru, bude to asi platit i u kapel. Ne každá však své názory prezentuje veřejně. Co vás vede k tomu, být ve své hudbě tak uvědomělí?
JP: Když jsme dokončili turné k druhému albu Arc, trávili jsme spoustu času doma. Často jsme sledovali zprávy a rok 2014 byl zdrcující, co se špatných zpráv týče. Rozhodli jsme se přistoupit k třetímu albu trošku jinak, protože první dvě desky nebyly moc osobní. Navíc pořád je ve vzduchu touha být odvážný a odlišný.

Myslíte si, že jsou lidé přesyceni zpravodajstvím?
JP: Určitě, myslím, že třeba na Jona (frontman Everything Everything) to mělo obrovský vliv.
AR: Lidé by měli sledovat zprávy chvíli denně, ne neustále, protože jinak vaše naštvanost rychle naroste. Jon je citlivý, takže se nedivím. Na předchozích deskách se nám nedařilo být angažovanou kapelou, která otevírá témata, byli jsme zmatení. Jon se ale stal mnohem sebevědomějším ve svých názorech a v tom, jak chce být vnímán. Teď už má co říct.

Čtěte také

Přijde vám, že média vytváří iluzi, že svět je horším místem, než opravdu je?
JP: Spousta médií si zakládá na objektivitě, což je samozřejmě nemožné. Fox News, Sky News a řada dalších amerických a britských médií je nespolehlivá. Nemůžete spoléhat na jeden zdroj, musíte si poskládat vlastní obrázek jako mozaiku, na základě informací různých kanálů. Každé noviny nebo televize mají svou agendu, člověk je musí brát s rezervou.

Jak tedy žít uvnitř moderní společnosti a udržet si zdravý rozum?
JP: To je sakra těžké. Třeba nepořizovat si smartphone.
AR: Každý den si vypínat na dvě hodiny mobil a jít se projít do lesa. Podle waldorfské školy bychom měli denně strávit čtvrt hodiny pozorováním a studováním stromů, protože nám to pomůže utřídit si myšlenky. Já s tím naprosto souhlasím, je to skvělý způsob, jak se lépe propojit s tím, co se opravdu děje kolem.

JP: Někdo to dělá přirozeně, ale když jedete turné, je velmi obtížné tohle dodržovat. Koncertování vám bere spoustu energie, máte pak tendence se celý den válet a nic nedělat. Snažím se tomu vyhnout, jak jen to je možné, ale chodit tři čtvrtě hodiny kolem bloku mě asi nezachrání. Paradoxně je dnes čím dál tím těžší chovat se jako člověk, zanechat svůj otisk, protože se víc a víc upínáme k virtuálnímu prostředí. Začíná být takřka nemožné udržet si čistou mysl.

03525059.jpeg

V písni Zero Pharaoh zaznívá: „Podejte mi zbraň, podejte mi zbraň.“ Existuje něco, proti čemu (nebo za co) na nové desce Get to Heaven bojujete?
JP: Samozřejmě, odsuzujeme mezinárodní terorismus, stejně jako většina rozumně smýšlejících lidí. Naše nové album ale rozhodně nikomu nenadržuje, straníme se černobílých interpretací, nestojíme na ničí straně, jen expresivně vyjadřujeme své osobní pocity.

Pokud bychom mluvili o terorismu, těžko se vyhneme nedávným událostem v Paříži. Co se vám honilo hlavou, když jste se dozvěděli o střelbě na koncertě Eagles of Death Metal?
JP: Nemyslím to vůbec chladně, ale spíš se vypořádám s tím, že někdo s bombou vyhodí do povětří auto a zabije přes sto lidí, i když by to tak samozřejmě být nemělo. To, co se ale stalo v Paříži, nás přímo zasáhlo, protože se to stalo našim kolegům, bylo to pro nás velmi osobní. V Bataclanu zemřelo několik našich kamarádů. Nebyli to sice naši nejbližší přátelé, ale v minulosti jsme spolupracovali. Den poté jsme hráli v Birminghamu a vyvěsili jsme na pódiu trikoloru, byl to pro nás velmi silný moment. Pak jsme hráli v Paříži, což bylo hodně zvláštní, protože pro řadu lidí to byl první koncert od útoků. Měli jsme velkou radost, že přišlo tolik lidí. Ukázali svou sílu.

Čtěte také

NME napsal, že To the Blade, první track vašeho nového alba, pojednává o popravách zajatců Islámského státu. Skrz server Genius.com jste ale zareagovali, že to není pravda. Jak to vlastně bylo?
AR: Nedá se říct, že by to byla vyloženě lež. Ta skladba je ale hlavně o tom, že se snažíte někoho, kdo je vám blízký, odradit od páchání zlých věcí.
JP: Tohle jenom dokládá, že pokud lidé hledají kapelu, která bude mít jasně interpretovatelné texty a poselství, asi by měli poslouchat někoho jiného než nás. Žádná z našich písní není jednoznačná. Pokud se kvůli nám někdo cítí zmatený, je to jedině dobře, protože to je přesně ten pocit, který v nás loni nejvíc rezonoval.

Ze skladeb desky Get to Heaven je cítit spousta násilí, stejně tak z jejího přebalu. Kdo je jeho autorem a co stojí za touto grafikou?
AR: Za cover artem stojí novozélandský umělec Andrew Archer. Chtěli jsme, aby na přebalu byla osoba podobná americkým náboženským řečníkům, jejíž tvář vyjadřuje něco napůl mezi agónií a extází. Měla to také být ilustrace, protože na předchozích deskách jsme využívali fotografie.
JP: Myslím, že ta grafika perfektně zrcadlí samotný zvuk alba. Emocionálně vyjadřuje nervozitu v textech, živými barvami zase zachycuje svižnost a dynamiku desky.

03526527.jpeg

Temný track Fortune 500 s orchestrálními aranžemi a varhanami je asi nejvýraznější a nejsvéráznější skladbou nového alba. Povězte nám o něm víc.
AR: To je přesně Jonův styl, občas má nutkání napsat něco, co se svou epičností vyrovná filmu 2001: Vesmírná odysea. A taková skladba se pak vždy hodně liší, protože do ní vkládá úplně všechno. Máme zkrátka frontmana, který nikdy nenachází duševní klid. Fortune 500 byla snad první věc, kterou Jon přinesl jako demo, o rok dřív, než jsme vůbec začali natáčet desku.

Existuje nějaký skrytý důvod, proč se váš debut jmenoval Man Alive a třetí deska Get to Heaven?
AR: Asi to znamená, že teď už jsme po smrti. Ne, vážně – nezamýšleli jsme to jako trilogii, i když to tak může vypadat. Pravda nicméně je, že naši třetí desku nejvíc ovlivnily ty dvě předchozí, respektive naše zkušenosti a to, co se nám na nich povedlo i nepovedlo. Kapely o tom moc nemluví, ale když nahráváte album, největším inspiračním zdrojem jste vy sami a práce, kterou máte za sebou.