Experimentální hudba otevírá dveře našeho vnímání, říká zvukový filozof Francois Bonnet
Francois Bonnet je ředitelem prestižní francouzské organizace INA GRM, křižovatky hudební tvorby, výzkumu sonologie a šíření zvuků. Ve své aktuální knize popisuje různé možnosti poslechu hudby a vnímání zvuku obecně. Hudbu vydává jako Kassel Jaeger a vystoupil na šestnácté edici spacích koncertů Silent_Night. Navíc je taky jedním z protagonistů dokumentu o přístupech a vývoji elektronické hudby The Sound is Innocent režisérky Johany Ožvold.
Pamatujete si na moment, kdy vás začal fascinovat zvuk?
Ano, vlastně nešlo o žádnou neobvyklou situaci. Možná to bude spíš trochu klišé; byl jsem dítě, máma mě ukládala ke spánku, a než můj otec, který vždycky pracoval skutečně dlouho do noci, přišel domů, cvičila na klavír. Stále dokola hrála Gnossienne #1 od Erika Satieho, byl jsem tou skladbou úplně posedlý. Od té doby vlastně moc rád poslouchám hudbu potmě nebo tak nějak zdálky.
Dá se zvuk, jak ho vnímáte, připodobnit třeba k cizímu jazyku, kterému se můžeme naučit porozumět?
To je vlastně dost složitá otázka. Zvuk není jazyk, není to ani čistý jev. Zvuk můžeme používat jako jazykový prostředek. Je hudba sama o sobě jazykem, nebo něčím úplně jiným? Zvuk zprostředkovává víc než slova. Mluvením vysílám nějakou zprávu; když teď mluvím, rozumíte mi, protože oba umíme anglicky. Ale není to jen o jazyku, informaci přenáším i rytmem řeči, jejím tónem. Zajímavé je, že si zapamatujete věty, ale ne jejich zvuk. Alespoň ne přesně. Ten je pryč a každý ho vnímá jinak, protože každý věnuje pozornost jiným zvukovým aspektům mluvy i prostředí. Mezi zvukem a jazykem je tedy skutečně prapodivný vztah.
Ve své praxi i v knize The Order of Sound se zaměřujete na vnímání hudby a zvuku obecně. Mění se to, jak na nás daná hudba působí, s ohledem na náladu nebo třeba na prostředí, ve kterém ji posloucháme?
Myslím, že se to mění za každých okolností. Když jsme unavení nebo opilí, ale stačí třeba jen jedna sklenička vína, zvukové vjemy se naprosto promění. Je to taky záležitost sociokulturního prostředí, ve kterém vyrůstáme a žijeme, a to nejen ve vnímání hudby, ale samozřejmě i u filmu nebo literatury. Právě toto naše pozadí obecně určuje, jak na nás co bude působit. Experimentální hudba může otevírat pomyslné dveře našeho vnímání, může nás naučit hudbě v kostce lépe porozumět a nechává nás objevovat další a další různé žánry.
Popisujete taky různé způsoby, jak hudbu poslouchat. Máte vy sám nějaké oblíbené koncepty?
Jak už jsem říkal, sám rád poslouchám hudbu ve tmě. Obecně vzato, když jeden smysl potlačíte, zjitří se tím ten další, takže nejvnímavější jsem určitě potmě se sluchátky.
A jako hudebník?
No… To vlastně nevím. Hrát živě je vždycky velká výzva. Nehraju pro sebe, musím naplnit cizí očekávání a zřídkakdy se to potká. Obvykle je publikum nadšené a já naštvaný, často mám pocit, že to nestálo za nic. A pak je tu další věc; když mluvím nebo hraju, nikdo nesmí mluvit!
Co štve při živých vystoupeních Bonneta nejvíc? A kdy by ho publikum přinutilo přerušit koncert a ze sálu utéct? Poslechněte si celý rozhovor a sledujte stránky filmu The Sound is Innocent.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.